Rozčarování

Ano, už je dospělá a může si dělat co chce. Jenže nějak si neuvědomila, že co chce si může dělat za svý a ve svém. Z dítěte, vůči němuž mají rodiče spousty povinností, se přes noc stal rovnoprávný partner. Ano, má svá práva, jenže si neuvědomila, že ta stejná práva máme také my. Ne, my máme víc práv než ona. Je to náš dům, my máme právo rozhodovat jakým způsobem bude fungovat. "Nelíbí se ti něco? Máš možnost si najít bydlení, které bude odpovídat tvým představám. Jsi dospělá, můžeš si jít, kam chceš. Že na to nemáš? Ale to není náš problém, jsi dospělá a dospělí se o sebe starají sami."

Docela jsem si tu její dospělost začala užívat. Konečně mám i já nějaká lidská práva. 18 let se starám, snažím, uskromňuju se... A co z toho mám? Nic, jsem vězněm svého vlastního dítěte, které mě drží v šachu svými právy dítěte a výhrůžkami, že si bude stěžovat na jejich porušování na lince bezpečí, na sociálce, na policajtech a kdovíkde ještě. A kde si, sakra, můžu stěžovat já na pošlapávání mých práv a hlavně důstojnosti?

Konečně je tedy dospělá a ze mě se znovu stal normální člověk. Už nemusím vůbec nic. Už není mou povinností ji živit, šatit a dokonce ani poskytovat bezplatně střechu nad hlavou. Jaká úleva! Po pár dnech dospělosti jsem si přestala vyčítat, že jsem ji nedokázala nějak přimět, aby zůstala na škole. Tak velká byla euforie ze znovunabyté svobody.

Jenže nebylo mi přáno! Jakmile si Bára uvědomila tento dosud netušený dopad dospělosti na její život, začala znovu intenzivně hledat volné místo doslova na jakékoliv škole. A k mé nelibosti se jí to nakonce podařilo. Moc jsem si té svobody neužila. Nezbývá mi, než doufat, že těch pár dní skutečné dospělosti k něčemu bylo. Snad pochopila, že už si nemůže vyskakovat jako dosud. Ačkoliv, mám vůči ní vyživovací povinnost dokud studuje, tak už to snad nebude stejné jako dřív.