Když se děti samy ničí...

Ti, co mě čtou už delší čas, tak si pravděpodobně vzpomenou na bouřlivou pubertu mojí dcery a na to, jak jsem se s tím sama potýkala. Když se Bára začala trošku srovnávat, chtěla jsem své zkušenosti s tímto náročným obdobím sepsat. Třebas by se někomu moje rady a tipy mohly hodit. Vždyť dnešní mládež má tolik sebedestruktivních koníčků...

Čert aby se v tom vyznal! A odborníci moc neporadí. Jejich rada většinou zní, abyste dítě přivedli k nim. Jenže vám neporadí jak ho přesvědčit k návštěvě? Přece ho nemůžete dovléct násilím! A i kdyby jste ho tam nějak dostali, pokud mu bude brzy 18, tak je vaše násilná léčba stejně zbytečná. Jakmile dosáhne plnoletosti, může léčbu ukončit a vy s tím stejně nic nenaděláte. Spíš si zaděláte na další problémy, protože v jeho očích jste ho zradili. Co tedy můžete dělat?

1. Snažte se co nejpřesněji zjistit, jaký problém dítě má. Každý problém se jinak projevuje, jsou na něj jiní odborníci a obvykle i jiná léčba. Internet je plný informací, jak který problém rozpoznat. Ačkoliv tito mladí lidé na svých blozích píší, že "není třeba jim slídit v soukromí, ale stačí se zeptat", stejně nic nepřiznají. Jednak mají strach z vaší reakce, a jednak jsou přesvědčení o tom, že to mají pod kontrolou. Takže slídit ano, ale pokud možno nenápadně.
2. Jakmile budete znát problém, sežeňte si o něm co nejvíc informací. Opět můžete využít internet, ale také je dobré navštívit nějakou poradnu, či centrum pomoci a poradit se s odborníky. Dostanete odpovědi na různé otázky, které vás trápí a přímo "na míru". Krom toho vám mohou také poradit, co dělat, abyste se z toho sami nezbláznili.
3. Smiřte se s tím, že jste jednou z hlavních příčin problému. Tohle je opravdu těžké. Hlavně proto, že vám to každý dá patřičně sežrat, a to takovým způsobem, že vás to nutí se proti tomu nařčení bránit. Ale je to tak, jste důvodem, proč se vaše dítě ničí. Něco mu na vás vadí. Soužití s vámi je pro něj nesnesitelné a proto se snaží před tím vším utéct. Jako rodiče jsme vlastně samouci, děláme chyby a musíme se s tím naučit žít jak my, tak i naše děti. Jakmile to dokážete, máte mnohem větší šance problém zvládnout. Žádná léčba nemá trvalý účinek, pokud se nemocný vrátí do stejných podmínek, které nemoc vyvolaly. To platí nejen o chřipce ale i nemocech duše.
4. Pokuste se mu porozumnět, chápat jeho svět. Dítě samo vám v tom ale nepomůže. V tomto bodě vám mohou pomoci autentické blogy dětí, které mají podobný problém jako vaše dítě. Skrz ně máte možnost nahlédnout do jejich světa. Dozvíte se, co je trápí, co jim vadí na rodičích... Pokud si odpustíte moralizování, můžete s nimi i diskutovat a společně hledat optimální řešení především vašeho rodinného problému. Možná si tímto pomůžete navzájem. Možná také narazíte na blog svého dítěte. Využijte toho! Nedejte na sobě nic znát, abyste o ten nejcennější zdroj informací nepřišli!
5. Změňte své chování vůči dítěti. Snažte se s ním více mluvit a trávit s ním více času. Pro začátek se začněte zajímat třebas o hudbu, kterou má rádo. Zapomeňte otázku "Co bylo ve škole?" Nic totiž vaše dospívající dítě nerozčílí víc. Aktivně vyhledávejte drobnosti, kvůli nimž ho můžete pochválit. A některé věci přestaňte řešit, zvláště ty, kdy nemůžete vyhrát.

Vím, že žádná z těchto rad není tzv. univerzální. Nám se podařilo zvládnout problém i bez odborné terapie. Jiní se bez ní neobejdou, a pak nezbývá, než ji vyhledat. Ale jak už jsem zmínila: Nevěřím v úspěch léčby proti vůli nemocného! A nevěřím ani v definitivní vyléčení, pokud se nezmění celkově prostředí, v němž nemoc propukla!