Podmínečné vyloučení ze školy

Z Bářiné školy přišla obsílka:

Zalapala jsem po dechu. Věděla jsem to. Už jsem na to byla upozorněna od třídní. Ale vidět to takto černé na bílém...

Bára se občas ulila ze školy. Za tento školní rok už to dělá 20 hodin - nic moc, vlastně jsou to jen mizerné 3 dny. A za to by mohla vyletět?

Ode dne, kdy jsem dostala ten dopis nemůžu v noci spát. Stále si přehrávám celý náš svůj dosavadní společný život s Bárou a hledám, kde jsem udělala chybu. Nemůžu na nic přijít, tedy krom období mého těhotenství s Honzíkem, kdy jsem téměř nebyla schopná se postarat ani sama o sebe a ji jsem těch pár měsíců dost zanedbávala. Po porodu jsem se jí to všechno snažila zase vynahradit, ale možná už bylo pozdě.

Celý její život jsem se jí maximálně věnovala, všechna svá závažná rozhodnutí jsem se snažila zhodnotit i z jejího pohledu, uskromňovala se, aby ona měla stejné podmínky jako ostatní děti... Snažila se jí dát tolik svobody, kolik byla schopná zvládnout a zároveň tu byla pro ni ve chvílích, kdy se potřebovala opřít. Snažila se jí předat hodnoty, znalosti i dovednosti, které jsem považovala za životně důležité... Kam se to všechno podělo?

A co s tím vyloučením? Je mi jasné, že tomu můžu jediným škrknutím pera zabránit. Udělat ze sebe hlupáka, který ani neví, co se doma děje a prohlásit, že ty "údajně" neomluvené hodiny byla Bára u nějakého lékaře a já na to zapomněla... Ale jaký by to mělo smysl? Jen bych ji podporovala v nezodpovědnosti. Nejpravděpodobnější důsledek by byl ten, že by si chodila do školy jen, když by chtěla a na zbytek by si klidně nechala napsat další omluvenky.

Jsem přesvědčená, že není jediná, kdo chodí "za školu". I ona sama mi to tvrdí a v tomhle bych jí i věřila. Je spousta rodičů, kteří raději dítěti tu omluvenku napíšou, jen aby tu školu dodělalo!

Bolí to, ale nemůžu ustoupit. Právě proto, že ji tolik miluju, musím ji chránit i před ní samotnou. Musím ji nechat nést následky svého chování - jen tak nabere zkušenosti a může se dál vyvíjet. Nakonec, je to přece jen škola. Stávají se i horší věci než vyhazov ze školy.

Přesto se stále sama sebe každou noc znovu a znovu ptám: Kde jsem udělala chybu? A jak se mám teď zachovat? Pláču do polštáře, protože nevidím jiné východisko. Nemůžu jí prostě ustoupit, tím bych jí ublížila.