Srážka s kočkomily

Kočka je osobnost. Její vztah k člověku je rovnocenný - tedy alespoň z jejího pohledu. Krásně to vystihl spisovatel Josef Kolář v knížce Z deníku kocoura Modroočka.

"Já nemám pána, já mám svého člověka. Já si dělám, co chci a on si také dělá, co chce."

Naši kočku, případně kočky - momentálně fakt netuším kolik ještě máme kocourů, protože od dubna doma nebyli - tak bereme také. Soužití kočky a člověka je jiné než v případě psa. Pes je vám oddán, kočka stále zůstává osobností a dělá si, co sama chce. Je to taková oboustranně výhodná symbióza. My kočičku krmíme a mazlíme se s ní, když o to stojí. Ona chytá otravné myši a mazlí se s námi, když o to stojí. Máme ji rádi a když se s ní něco stane, je nám to líto, ne že ne. Na všechny minulé kočičky si občas vzpomeneme, ale život jde dál.

Kočička není ani kastrovaná, ani očkovaná. Odčervit jsme se ji jednou pokoušeli, ale nešlo to. Ten veterinářský grif z dob, kdy jsme měli papírové kočky, jsme neodkoukali, takže ani odčervená není. Přesto vypadá zdravě a spokojeně. Každý rok nám dá nějaká koťátka. Ne vždy se všechny dožijí dospělosti a jen občas se nám podaří nějaké udat. Takže naše přání mít dvě kočičky se nám už nějaký rok nedaří splnit. Asi bychom od někoho dostali, ale po několika špatných zkušenostech si chceme nechat vlastní koťátko - proto také kočička není kastrovaná, to dá rozum.

Kromě kočičky máme i 3 kocoury. Jeden černý 3-letý z našich koťátek. Nevím, kolik se koťátek se tenkrát narodilo, kočička zásadně rodí dle svých prapůvodních instinktů někde v úkrytu. Nám přivedla ukázat dva kocourky, jednoho jsme udali, druhý nám zůstal. Loni na jaře se ztratil a vrátil se asi 3x za léto vždycky celý potrhaný, pár dní se držel doma než se z toho trošku vylízal a pak zase zmizel. Vždycky jsme se o něj postarali, nakrmili ho, ošetřili rány, udělali mu pelíšek... Letos jsem ho od jara ještě neviděla, kdoví jestli je ještě naživu.

Dva strakatí kocouři jsou 2-letí také z našich koťátek. Třetí koťátko našel manžel na dvoře mrtvé - nejspíš spadlo z půdy, ale nevíme jestli se zabilo přímo pádem nebo ho na zemi dorazil pes. Stejně jako jejich staršího bráchu jsme ani tyto kocoury od dubna doma neviděli. Jednoho vídám z autobusu v poli na kraji dědiny. Je pěkně tlusťoučký, takže nouzí rozhodně netrpí, zřejmě si tam adoptoval nového pána.

Loni jsme si pořídili nového psa, trošku většího. Sice to bylo ještě štěňátko, ale loňská koťátka setkání s ním nepřežila. Sice jsme dělali, co jsme mohli, zavřeli jsme je v kůlničce, ze které mohly volně ale bezpečně vycházet do zahrady. Přístup ze dvora jsme ale nadále normálně používali a zvědavá koťátka nám proklouzávala ven pod nohama, někdy jsme si ani nestihli všimnout.

Stejně to zase byli samí kluci. Ale i tak mi jich bylo líto.

Letos má kočička opět tři koťátka. Zatím žijí. Jsou to dva kluci a konečně jedna holka! Byli bychom rádi, kdyby nám zůstala. Kluci, pokud přežijí, se stejně nejspíš taky budou toulat. Jenže uhlídat tři koťata je nad naše síly a tak jsem zkusila už odrostlé kluky nabídnout před FB, aby si je někdo hodný vzal (zadarmo). Teď už vím, že jsem to neměla dělat. To, co jsem si druhý den přečetla mě mrzelo. Ta fotka se nějak dostala i do kočkomilské skupinky a všichni ti kočkomilové z celé republiky se na mě sesypali jako vosy - jak týráme koťátka, jsou prý podvyživená, zanedbaná a kdesi cosi a proč vůbec takové kočky množíme a raději nenecháme kočičku kastrovat, když útulky jsou plné podobných nechtěných koček. Neměla jsem sílu se bránit, stejně by to bylo marné, někteří lidé vidí jen a jen svou pravdu. S povzdechem jsem příspěvek zase smázla a děj se vůle Boží! 

Vždyť co je špatného na tom, že kočička má svobodu a zároveň domov? Může si jít kamkoliv ji napadne, vyhřívá se na sluníčku, v horku se chladí v trávě... Baví se chytáním myší. Leze po stromech, plotech i střechách... Ale stále se vrací domů k nám, kde dostane najíst a kde se s ní pomazlíme. A nemyslete si, že dostává zbytky z kuchyně. Ty jsou pro slepice! Kočička ze zbytků dostává tak akorát kousky masa, co nechá Honzík nebo prošlý jogurt. A nedostává ani granule! Naši psi dostávají maso a vždycky kousek odděláme i pro kočičku. Jestli potřebuje ještě nějakou trávu nebo bylinky, tak v zahradě a okolí je jí dost. A když je březí nebo kojící tak jí přilepšujeme jogurtem nebo tvarohem. Copak takto vypadá týrání a zanedbávání?

Jenže vysvětlete to někomu, kdo žije v přesvědčení, že "kočka chodící ven je odsouzená k smrti". To jsem taky náhodou zahlédla na FB - prý je to krédo jednoho útulku, který nedává kočičky do adopce, pokud není přislíbeno, že kočka nebude mít ven přístup. Takhle si teda zase já představuju týrání!