Sbohem, Micinko!

Dnes jsem celý den nějak naměkko. Asi se není čemu divit, přišli jsme o kočku. Ráno, když jsem spěchala do práce, viděla jsem ji ležet na silnici před vraty v kaluži krve. Srazilo ji auto. Stále to nechápu! Ano, ráda a často se toulala v parku na návsi. Ale vždycky chodila způsobně po chodníčku. Snad jí v noci přeběhla přes cestu myška a ona se vrhla za ní... Kdo ví.

Byla to jen obyčejná Micka, myšilovka. Žádný domácí mazlíček. Bydlela na půdě a svobodně se toulala po zahradě i okolí. Ale přesto jsme ji měli rádi. Rádi jsme ji hladili, když si pro pohlazení přišla. Rádi jsme jí podstrojovali různé dobrůtky. Ne, rozhodně nebyla závislá jen na tom, co si sama uloví. Na jaře nám dala krásná koťátka. Nevím kolik, protože je měly s Pajdou zároveň a přivedly nám je ukázat takřka současně. Bylo jich 7 a pečovaly o ně společně. Čtyři z nich už našly nový domov. Zbylá tři koťátka jsou teď polosirotci.

Chudák Micinka, takový konec si nezasloužila. Byla to dobrá kočka. Zbavila nás myší a na rozdíl od Pajdy byla i společenská. Pajda je spíš samotářka, když se nechá pohladit, je to jako svátek. Holt aristokratka.

Ještěže zůstaly koťátka. Původně jsme je  všechny chtěli darovat, ale teď si jedno necháme. Pajda se svým handicapem na všechno nestačí. Vybrali jsme si to nejpřítulnější, snad bude po mámě. Jak se bude jmenovat? Nemám chuť vymýšlet teď jméno. Musím pořád myslet na Micinku. Jestli nikdo z rodiny nic nevymyslí, bude to nejspíš taky Micka - teda, jestli je to holka.

Sbohem Micinko! Teď už si určitě lebedíš v nějakém kočičím ráji, kde jsou plné misky smetany a myši tlusté jak soudky. I když jsi byla jen obyčejná myšilovka, měli jsme tě rádi a budeš nám chybět.