Naše princezny

Nakoupili jsme postupně 4 fenečky. Pejska jsme zatím nepotřebovali, neboť nedaleko jsme měli známého chovatele s pejskem. Ale vytvořit z nich chovnou smečku bylo těžší než se na první pohled zdálo. Jedna z fenek byla příšli agresivní vůči ostatním psům. Několi měsíců jsme se marně snažili ji socializovat. Musel bývat neustále zavřená v kotci, zatímco ostatní pejsky jsme měli volně puštěné na dvoře a zavírali je víceméně jen na noc. Zdálo se nám to vůči ní kruté a tak jsme jí našli nový domov, kde by se o pánečky nemusela s nikým dělit, hlavně ne s dalším psem.

Brzy jsme dávali pryč i další fenku. Našli jsme ji ráno venku z kotce. Zpočátku jsme se domnívali, že jsme ji večer zapoměli zavřít. Ale další ráno byla venku znovu. Časem jsme zjistili, že se naučila přelézat oplocení kotce. Byla mrštná jako kočka. Když jsme ji po pár dnech načapali až na ulici, bylo rozhodnuto, že pro ni bude bezpečněji také někde jinde.

Zůstaly nám tedy jen dvě fenečky Kikinka a Lolinka. Už měly přes rok a tou dobou byly březí. Zatím jsme se rozhodli další štěňata nekupovat a počkat si, co se nám narodí. Možná bychom si mohli nějaké nechat.

Konečně to přišlo. Lolinka rodila. Asi týden před porodem jsme ji přestěhovali k nám do kuchyně. Lolinka všechno statečně zvládla. Ale něco nebylo v pořádku. Z celého vrhu přežilo pouze jedno štěňátko - pejsek. Asi o týden později rodila i Kikinka. Byla drobnější než Lolinka a sama to nezvládla. Musela jít na císaře. Zato měla kupu nádherných štěňátek. Přestože mezi nimi byly i fenečky, nakonec jsme se rozhodli smečku pičnů nerozšiřovat. Lolinku jsme zapouštěli ještě 2x, ale porod pokaždé dopadl stejně, štěňátka umírala. Počtvrté už jsme to nezkoušeli.

Kikinku jsme zapustili ještě jednou a bohužel další porod pro ni nedopadl dobře. Opět musela na císaře, ale s tím jsme víceméně už počítali. Jenže asi za dva dny jí praskly stehy a otevřelo se břicho. Ten pohled nezapomenu. Stála uprostřed kuchyně, jako by se bála pohnout a pod ní na podlaze ležela hromádka střev. Okamžitě jsem volala manžela a společně jsme sbírali Kikinku ze země. Uložili ji do starého ručníku a okamžitě volali na veterinární kliniku. Cestu do města i přes něj jsme stihli v rekordním čase pod 10 minut, průměrná rychlost tak kolem 140-150 km/h. Jediné štěstí, že jsme nepotkali policajty, i když jsem doufala, že kdybychom jim Kikinku ukázali, přimhouřili by oko. Veterinář už nás čekal, přizval si na pomoc i kolegu a hned šli na věc. Oběma patří velký dík, protože Kikinku nám zachránili. Tvrdili, že klidně se s ní můžeme znovu pokusit o štěňata, ale už jsme to raději neriskovali.

Kikinka s Lolinkou měly letos 7 let. Ačkoliv se u nás za tu dobu vystřídalo několik dalších pejsků, naše dvě "princezny" tu zůstávají s námi a dělají nám společnost.