Já a "Cesta k mým matkám"

S hledáním biologické matky započala Edith někdy v roce 2010 a sdílela to s námi ostatními na svém blogu. Stali jsme se diváky v jejím příběhu. To ještě nikdo z nás netušil, že o dva roky později dostane její životní příběh knižní podobu. I když znám prakticky celý příběh, chtěla jsem si přečíst i knihu. Jak Edith průběžně informovala na blogu, doznal oproti blogové podobě značných změn. Ale na druhou stranu se mi do knihy nechtělo investovat. Přecejen mám už pár let se čtením knih problém a krom toho si nebyla jistá, jestli mi Edithin styl bude sedět. Jsou okamžiky, kdy její blog hltám jedním dechem a pak ty druhé, kdy nerozumím vůbec ničemu, těžko se v jejích textech orientuju a hledám nějaký záchytný bod. Kniha si nakonec sama našla cestu ke mě a odpovídá mým dojmům z blogu - je směsicí obojího.

Příběh mě oslovil tím, že se z části podobal mému příběhu. Jak se Edith sbližuje s biologickou matkou, zároveň dochází k ochlazení vztahu s adoptivní mámou. Vyústilo to definitivním přerušením kontaktu téměř s celou adoptivní rodinou. Zhruba ve stejné době došlo také k roztržce mezi mnou a mojí mámou, které předcházela o něco dřívější roztržka s čersvě dospělou dcerou. Bylo to pro mě bolestné období a Edith mi svým psaním pomáhala se s tím vyrovnávat.

Při čtení knihy jsem si znovu vybavovala ty okamžiky a všechno, co se mi tenkrát honilo hlavou. V mnoha směrech s Edith nesouhlasím a svou roztržku jsem řešila jinak než ona. Snad za to může to, že jsem se téměř současně ocitla na obou stranách sporu. Nedovedu si představit, že bych zavrhla svou dceru. Miluju ji a nikdy bych vědomě neudělala nic, co by jí mohlo ublížit. Zároveň však také vím, že jsem udělala pár chyb. Zhruba od jejích 16 let hledám cestu, jak náš vztah napravit. Je to těžké a ona mi to nijak neusnadňuje. Jsem šťastná, když přijede na návštěvu a zklamaná, když se ukáže, že si přijela jen pro peníze. Mlčím a nažím se být milá, ale peníze dám, jen když uznám, že jsou potřeba. Když nedám, tak jsem zase ta špatná, nechápající a dcera mě potrestá mlčením. Trpělivě čekám, až ji to zase přejde. Snad, až bude mít vlastní děti, bude mít i pro mě víc pochopení a odpustí mi, stejně jako já stále znovu a znovu odpouštím své matce.

Vztah s mojí mámou je mnohem složitější, než by se dalo napsat na pár řádků. Ona sama svoji matku nazývá macechou. O svém otci nemluví vůbec. Postupně se mi podařilo od tety vyzvědět, že jejich otec byl alkoholik a celá rodina se ho bála. Bil babičku i všechny děti. Tedy všechny, kromě mé mámy, ta prý byla jeho miláček. Děsím se toho, jaké tajemství asi máma skrývá. Proč na mě tolik žárlí, když se sejdu sama se svým tátou? Vždycky udělá scénu a obviňuje mě, že jí "kradu" muže. Zpětně si vybavuju, jak zuřila, když se kdysi někde zdržela a táta mě sám vykoupal. Byla jsem maličká, asi jen 4 roky. Nikdo, ani táta, mě nesměl vidět nahou, už od miminka jsem nosila na koupaliště plavečky, byla jsem jediná mezi všemi batolaty... Vychovala mě tak puritánsky, že jsem měla dlouho problémy se sexem. Líbat se a dotýkat jeden druhého je přece tak odporné. Ostatní děti ve školce dostávaly od maminek pusu a já marně prosila. Vždy mě odbyla, že je nachlazená a mohla bych se nakazit.  Možná tuším, co za tím vším je ...

Nemůžu se na ni zlobit. Je mi jí líto. Stále znovu a znovu jí odpouštím její zlobu vůči mě. Vím, že mě nejspíš nikdy neměla ráda (sama kdysi přiznala, že si přála jen kluky) a že to ani do budoucna nemůžu změnit. Jednou, až nebude táta na světě, se možná definitivně rozejdeme, stejně jako se Edith rozešla se svou adoptivní mámou. Ale teď nemůžu. Musíme spolu nějak vycházet, už kvůli zbytku rodiny, nejen té nejbližší. Nebudu se kvůli ní vyhýbat různým rodinným sešlostem, takže pořád budeme někde na sebe narážet.

Můj táta... Kvůli mě s ní má peklo. Několikrát chtěl od nás odejít, ale vždycky ho nakonec přesvědčila, aby zůstal, že se změní. Chvíli byl klid, a pak vše nenápadně sklouzlo do starých zajetých kolejí. Ne, můj táta nikdy nebyl pod pantoflem. To až teď, když už je starý a unavený rezignoval na všechno. Nežijí spolu ale vedle sebe, z manželství nezbylo nic, jen společný dům. Celý život dřel, abychom se my měli dobře. Doma býval málo, ale kdykoliv se náhodou nachomýtl k nějakému "přísnějšímu" trestu, vždy se nás zastal. To však bývalo zřídka, máma si dávala dobrý pozor, aby se k ničemu takovému nepřipletl. Nikdy jsme si s bráchou na máminu přísnou výchovu nestěžovali, protože když se nás táta zastal, druhý den byl trest mnohem tvrdší. To teprve dnes sem-tam něco vypluje napovrch a já na něm vidím, jak je mu to líto... Všechny mé krásné vzpomínky z dětství jsou spojeny s okamžiky, kdy byl doma. Tátu miluju a nevzdám se ho! I když je to někdy pro nás oba těžké.