Druhá tvář = tajemnství

Čím dál víc mám pocit, že patřím do kategorie týraných dětí. Jenže člověk se tomu zdráhá uvěřit. To, co vidíme v televizi, nebo co se dočteme na nejrůznějších stránkách nadací na pomoc ohroženým a týraným dětem, jsou skutečné horory. Mě se nic takového nestalo. Občas jsem byla za něco bita, někdy jsem musela za trest klečet. Snad jako každý. Neměla jsem modřiny, ani zlomeniny. Jak posoudit, jestli to bylo přiměřené, nebo přehnané? V tomto směru na tom byl brácha podstatně hůř. Máma mě netýrala hladem, spíš naopak. Chodila jsem čistá a upravená. Ve škole jsem měla jen minimum zameškaných hodin, většinou kvůli kontrole na ortodoncii. Známky jsem měla dobré - jedničky a dvojky, tedy spíš dvojky a občas i jedničky. Ne, nemyslím si, že by mě máma nějak přehnaně fyzicky trestala. Občas to sice bylo nespravedlivě, ale i máma se může splést. Tak jaképak týrání?

Jenže vedle působení fyzické bolesti existuje také týrání psychické. Bohužel, o tom se dočteme jen velmi málo. Je to velmi obtížně definovatelné a rozpoznatelné i pro odborníky. V tom filmu, který jsem zmínila v úvodu, je vidět obojí. Dokonce i to, jak rodina působí navenek a jak je pak těžké s tím bojovat. Zaznělo tam mnoho věcí, které jsem jako dítě také slýchala. Myslela jsem, že už je to všechno dávno pryč. Vlastně spíš jsem úplně zapomněla, že se někdy něco takového dělo. Jenže není. Bára odešla ze školy a později i z domova právě k babičce. Jako matka jsem selhala, a tak si to teď musím pořádně vyžrat. Máma mě zná dokonale. Vždycky ví, jak mě verbálně zranit a rozbrečet mě. Už dávno nepláču, kvůli jejím urážkám, výčitkám nebo odstrkování. To ve mě jen probouzí vzpomínky na věci, slova pocity... Dnes jsou mou slabinou děti. Stačí, aby se o nich jen "vhodně" zmínila a já brečím a nejde to zastavit.

Bojím se o tom mluvit. Proč se vlastně bojím? Bojím se to říct manželovi, abych ho nevyděsila. Zná mě jen pár let a většinu té doby jsem byla vpohodě. Bojím se o tom mluvit s bráchou. Možná taky dávno zapomněl. Nechci mu ublížit a otvírat staré rány. Nemůžu o tom mluvvit s tátou, protože o tom nevěděl. Ale vždycky, když se k tomu nachomýtl se nás zastal, a pak bylo všechno ještě horší, jen si máma před ním dávala větší pozor. Teď by ho to jen zranilo a stejně už s tím nemůže nic dělat. Bojím se o tom mluvit s přáteli. Co když měla máma pravdu a chyba je skutečně ve mě? Pak by mě mohli přátelé opustit, protože já jsem ta špatná. Mám strach jít s tím za odborníkem, protože co když je to pravda, co když jsem skutečně týrané dítě?

Bojím se o tom mluvit, protože možná jsem špatná, divná, blázen, poznamenaná...

Druhou tvář svou i své rodiny mám stále zahalenou závojem. Někdy dokonce tak hustým, že sama nevím, co všechno se pod ním ukrývá. Jen občas jej trošku poodhalím v některém z článků:

1 · 2 · 3 · 4 · 5