Nechápu ...

Moje máma pochází z pěti sourozenců. Své dětství nepovažuje za šťastné a své sourozence dodnes vnímá jako příčinu všech možných rodičovských nespravedlností vůči sobě. Udivuje mě, že žena s poměrně narušenými sourozeneckými vztahy vědomě přivedla na svět dvě děti. Zřejmě vlastní sobectví v tu chvíli převážilo nad těmito negativními zkušenostmi. Soudím tak z těch několika narážek, že "děti by měly být nejméně dvě, protože kdyby se, nedej bože, jednomu něco stalo, tak rodičům zůstane alespoň to druhé, aby se o ně na stará kolena postaralo."

Nám, svým dětem, však tu podivnou "starobní pojistku" ve formě více dětí dopřát nechtěla. Brácha je v pohodě, má (zatím) jen jedno dítě. Ale já jsem hrozný sobec, který kvůli kdovíčemu, připravil Báru o výhody jedináčkovství. Dlouho jsem nechápala, proč je Bára vůči Honzíkovi tak chladná a odtažitá. A její problémy jsem přičítala na vrub jen a jen pubertě. Ale dnes jsem přesvědčená, že moje máma má na tom všem svůj podíl. Když byl Hozník miminko, byla jsem svědkem, jak bráchově klukovi vysvětlovala, proč nemůžou mít miminko jako my: "Musel by se o všechno dělit, prcek by mu rozbil hračky, rodiče by na něj neměli čas, musel by si spoustu věcí odříct, musel by doma hodně pomáhat a občas by za sourozence dostal výprask...." Nepochybuji o tom, že podobný rozhovor se zřejmě odehrál i s Bárou, nejspíš v době, kdy některá z jejích nejlepších kamarádek dostala sourozence. Bára totiž začala extrémně blbnout právě v době, kdy jsem byla těhotná s Honzíkem. Jakoby se snažila na sebe strhnout pozornost.

Můj vztah s bráchou je zřejmě hodně ovlivněn výchovou. Něco jsem už zmínila. Ale křivd, které cítím bylo mnohem více. Nejstarší a jedna z nejhorších byla zřejmě ta, kdy jsem byla bita, protože mi brácha před obchodem vypadl z kočárku. Měla jsem ho totiž hlídat. Naštěstí zůtal viset na šrákách. Kolik mu tak mohlo být? Rok, možná rok a půl, no nejvýš dva. Já jsem jen o dva roky starší! Nevím, jak si máma představovala, že tří nebo čtyřleté dítě zabrání batoleti skákat po kočárku? Obzvlášť když sotva dosáhne na madlo nebo dovnitř kočárku (i tehdejších sporťáků).

Na druhou stranu si pamatuju i případy, kdy brácha byl bit místo mě a i když je to už hodně dávno, cítím se provinile, kdykoliv si na to vzpomenu. Na bráchu se nezlobím, není jeho chyba, jak nás máma vychovávala. Jsem docela ráda, že ho mám i když náš vztah není tak vřelý, jak bych si u sourozenců představovala.

Ale mámu nechápu. Co ji proboha vedlo k tomu, že si pořídila dvě děti?