Strach z mámy

Neznám nic děsivějšího, než strach z mámy. Co je proti tomu strach z pavouků, bouřky, tmy...? Bezvýznamná malichernost. Můžeš se schovat do mámina náručí a hned ti bude o trošičku líp. Ale kam se schováš před mámou? Kdo tě obejme a zmírní tvůj strach? Nemáš kam utéct. Jsi jako rukojmí.

Kdo to nezažil, těžko pochopí, jak se cítí dítě, které má strach z mámy. Strach z mámy ovlivňuje všechno, co děláš. Nemůžeš vesele skotačit s ostatními, lézt po stromech, hrát si na honěnou... Bojíš se, aby ses neumazal nebo ještě hůře, aby sis něco neroztrhl. Jenže to nikdo nepochopí a tak tě považují za bábovku. Ve škole jsi za šprta, co má kvůli dvojce slzy na krajíčku. A tvůj pláč kvůli ztracené čepici nebo klíčům jsou terčem posměchu. Nikdo se neptá proč. Nikoho to nezajímá.

Naučíš se překonávat strach ze tmy, z bouřky i zlých snů. Nic jiného ti nezbývá. Máma ti nepomůže. Pokud se jí svěříš, tak její reakce jen posílí tvůj strach z ní. A tak, když tě příště něco v noci probudí, jen ležíš a klepeš se. Už se znovu neodvážíš překonat strach a zkusit hledat pomoc u mámy. Raději budeš sám se všemi těmi bubáky kolem.

Ani dospělost tě nezbaví strachu z mámy. Možná se s tím naučíš žít. Ale stejně, kdykoliv zazvoní telefon a ozve se mámin hlas, instinktivně se přikrčíš a úzkost ti stáhne hrdlo. Strach zůstává i po mnoha letech. Snad jedině smrt bude pro tebe vysvobozením. A tak čas od času, když ti strach přerůstá přes hlavu, přemýšlíš o sebevraždě nebo dokonalé vraždě a nemůžeš se rozhodnout, co by bylo lepší...