Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
Článek Mládí v hajzlu a do důchodu daleko
Komentáře k článku: Mládí v hajzlu a do důchodu daleko
test: Myslím, že tyhle pocity s tebou sdílí miliony lidí v této zemi. Můj bratranec jezdí do práce 50 km autem, maká i v sobotu, práci si vozí občas i domů a to mu zamšstnavatel dluží dvě výplaty. Jenže hypotéku platit musíš, jiná práce na obzoru není a manželka a děti taky chtějí jíst.
Genetická výbava sice může sehrát nějakou roli v tom, co budeš mít za nemoci, ale nevěřím, že nějak zásadně ovlivní délku tvého života. Jsme v rukou Božích. Já už teď žiju o 7 let dýl než můj táta.
Jak stárnu, tak mi čím dál víc dochází, jak se nesmyslně všichni honíme pro pár korun. A to jsem ještě v pohodě, protože nemáme děti a nemáme hypotéku. Moc bych ti přál, abys našla jinou, časově ne tak náročnou práci. Děti rostou jen jednou a rodina je nepochybně to nejcennější, co tady na zemi máme.
David Bachmann
kerria: Práce tady není, nebo není pro mě. Nejsem dostatečně jazykově vybavená a ve svým věku to už nedoženu. Hlavně proto, že nemám možnost studovat - večerní kurzy pro pokročilé tu nejsou, do Olomouce nebo Brna nemám možnost se dostat a momentálně mám také stejný problém jako s tajči - čas. A druhá věc, nejsem řidič, takže mám omezené možnosti se někam dál do práce dostat. Proto na mě padá ten pesimismus, nevidím naději na zlepšení situace. Momentálně to vidím spíš naopak - totiž tak, že časem nám zkrátí i ten jediný volný víkend, aby se stihl dohnat ten skluz, za který může vedoucí.
janinka: Chápu tvoje pocity, také jsem si prožila podobné. Teď se to články o stáří díky tématu týdne na blogu jenom hemží a já si díky nim uvědomuju, že do důchodu mám třicet let. Je to děsivé pomyšlení, protože vůbec netuším, jak to v pětašedesáti v práci dám. Ale teď si nestěžuju, jsem vděčná, že mám takovou práci, jakou mám, bez víkendů a přesčasy jenom když já chci, výjímečně jsou noční inventury, ale dá se to přežít. O úklid se dělíme s manželem, jinak by to nešlo. Držím pěsti, ať je líp a o genetické výbavě bych moc nepřemýšlela, zcela jistě to nemá takový vliv, jaký se jí přikládá 
.
kerria: My se o domácnost s manželem také dělíme. Ale bohužel větší díl je na mě. Manžel fyziologicky spoustu věcí nedokáže nebo s velkými potížemi. Nestěžuju si, věděla jsem to předem a do manželství s tím vědomím dobrovolně vstoupila. On potřebuje moji pomoc se spoustou obyčejných věcí a jakoby výměnou zase pomáhá mně se vším, co zvládne. Ale pracovat ve všední dny na plný úvazek a mít volný víkend jen 1x za tři týdny je strašně málo.
king rucola: Cita sa to s velkym smutkom. Neviem, ako povzbudit, aby to znelo uprimne a nie len ako fraza. Tu Ti bohuzial nepomoze ani planovanie, ani nejake "uvedomenie", na Tvojom mieste si pohltena v masinerii. Ale nezufaj a na genetiku zabudni kompletne! Vsetko dobre Ti zelam.
---
luga.blog.cz
kerria: Děkuji. Já doufám, že se z toho za čas zase trošku vzpamatuju.
Plánování skutečně nepomůže, protože nikdy nevíme, kdy budeme mít volno. Vždyť oni nám nejsou do poslední chvíle schopní říct, kdy vlastně máme do práce jít - viz. minulý týden: Ve čtvrtek odpoledne jsem řekla doma, že o sobotě nikdo nic neříkal, takže bude volný víkend a v pátek ráno už byl příkaz, ať se všichni nějak dohodneme kdo půjde v sobotu a kdo v neděli... A jindy to zase máme naopak: O přesčasech ve svátky se zase dozvíme v měsíčním předstihu, ale když ho náhodou zruší, tak nám to řeknou teprve den předem.
aves passeri: Hmm... na to je snad možné říct jen to, že se to snad zlepší...
Ne vždy jsi, předpokládám, chodila na přesčasy? Vše se přece mění...
Trávit život v práci, pokud ta práce není vysloveně naše poslání, není nic moc... a je to bohužel realita, kterou zná mnoho a mnoho lidí...
kerria: Bohužel, od loňského nástupu do této práce. Nejprve měly být do doby než se naberou lidi, aby mohl začít třísměnný provoz (v květnu), potom do celozávodní dovolené (v červenci), potom do konce prázdnin a teď už to vedení zřejmě bere jako trvalý stav.
jana*: Tak nad tou genetikou výbavou také hodně přemýšlím. V R. 2012 jsem prodělala rakovinu na mozku s velmi špatnou progózou,od r. 1995 mám žaludeční vředy, r. 2008 operaci močového měchýře. Moje teta prodělala rakovinu ženského ústrojí. Na rakovinu zemřel můj otec v necelých 63 letech, přičemž ve svých 38 proděla jak srdeční, tak cévní mozkovou příhodu. Od LOňska se léčí můj manžel s rakovinou tlustého střeva. Tak si říkám, že ty moje děti mají opravdu špatnou genetickou výbavu. Myslím si, že já jsem do "dostala ze stresu"- pořád bez peněz, pořád shánění zaměstnání. Teoreticky jsem teď (paradoxně) daleko spokojenější, protože mám aspoň důchod (i když nevím jak dlouho si ho užiju).
kerria: To je mi líto. Rakoviny se zatím nebojím. Nevím o nikom z rodiny, kdo by ji někdy měl. U nás se předčasně umírá hlavně na selhání srdce a většinou ti lidé se srdcem nikdy žádné zdravotní problémy neměli.
Výzkumy prý naznačují, že rakovina by se stresem souviset mohla. Rozhodně je prý její větší výskyt u lidí, kteří jsou dlouhodobě vystaveni stresu.
Hlavně se drž a užívej si toho důchodu dokud to jde.
mauron: Hmmm. No jo, taky soucítím, ale to asi nepomůže. Takže má malá troška do mlýna.
Na tyhle pocity, kdy jsem měl strašně málo volného času a klaustrofobický pocit z nemožnosti vyhrabat se ven z krysího závodu mně vždycky pomohly dvě věci: První je aspoň chvilkový sport (stačí pár kliků, dřepů, výskoků na deset minut) - člověka to donutí se trochu zadýchat a přepnout do jiného světa - svého vlastního těla. A tou druhou je hudba. Stačí jednoduchý MP3 přehrávač a špunty do uší - třeba při žehlení, skládání prádla do pračky, věšení na sušák, vaření. Zase je člověk najednou napůl doma a napůl v jiném, hodně velkém světě. Zrovna dnes jsem objevil tuhle parádní skladbu:
http://www.youtube.com/watch?v=lPVBrRd9wCo
Možná se taky zalíbí ...
Vedle úžasné nádherné Gábiny Soukalové, kterou musí milovat snad úplně každý, je tohle další neskutečná externí pecka (interní jsou samozřejmě děti a rodina), která rozsvítila můj dnešní den. Hudba léčí a dává prostor a čas i tam kde už skoro žádný není ...
kerria: Já vím, ty seš přes ten sport. Jenže já sport doslova nesnáším, takže nějaké odreagování formou dřepů či skákáním přes švihadlo mě rozhodně nenadchne.
S tou hudbou máš možná pravdu. Už dlouho zapomínám poslouchat hudbu. Miluju klasickou kytaru a mám CD s krásnými starými melodiemi jako je např. tato: http://www.youtube.com/watch?v=mrgBDa9xDLk
Aspoň toto musím napravit, snad to bude mít účinek.
meradosti: Tak to je to nejhorší období, kdy už se na nic moc netěšíš. Partnera máš, děti také, bydlení a práci, ale chybí uspokojení ze smyslu života. A pořád jde všechno dokola, žádná změna, jsi jako stroj. Nezbývá než to vydržet a snažit si najít alespoň malé radosti. Mně se to mluví, žeee, když jsem už dospěla do té poslední fáze a pěkně si doma užívám života. Ale každou korunku musím stále počítat, jestli to zvládnu či ne. Takže prioritou u mě je hlavně ZDRAVÍ!!!
kerria: Není to úplně tak, jak píšeš. Já se stále mám na co těšit, stále mám před sebou nějaké cíle. Jen nevidím způsob, jak toho dosáhnout, když téměř veškerý čas trávím v práci. Ranní směnu začínáme už v neděli a končíme až v sobotu, hned v neděli jdeme na noční a končíme v pátek ráno. Pak máme (zatím ještě pořád) volný víkend až do pondělního odpoledne. Odpolední směnu sice taky děláme jen pět dní, ale pak máme jen volnou sobotu a v neděli už zase na ranní. A všechny ty směny jsou 8-hodinové.
vendy: Tohle je přesně skutečnost, která mi vadí. Ne že lidi mají práci, nebo dokonce musí pracovat (o tomto se kdysi vtipkovalo, jaký je rozdíl mezi zaměstnáním a prací), ale že lidi musí pracovat do úpadu, tedy polovinu jejich času zabere práce, hodinu až dvě doprava tam a zpátky, a pak se jen nají a jdou spát. Co je to za život? Nedivím se tvé skepsi a tvému znechucení, ani tvé únavě a prakticky i tvé beznaději.
I když, je fakt, že jeden nikdy neví. Může se to změnit. Nevím kdy, nevím jak, ale může.
A probůh, snad k lepšímu!
vendy: P.S. neber to, že zlehčuju tvé obavy, ale nad genetikou nepřemýšlej. Prostě žij, dokud žiješ. Já to mám taky různé, moje mamka i babička(mamčina maminka) zemřely kolem osmdesátky, stejně jako jedna z mých tet, mamčina sestra. Tatínek zemřel v jednapadesáti. Další moje teta, tatínkova sestra, má přes 85 a ještě se drží, babička z tátovy strany se dožila jednadevadesáti, a moje další teta z tátovy strany zemřela v šestnácti, asi infarkt. Takže mám velký výběr, jestli se dožiju jednapadesáti, sedmdesáti, osmdesáti nebo devadesáti. Osobně to nevidím nijak optimisticky a tak nad tím ani nepřemýšlím.
Nekaž si tím poslední zbytky pěkných dní, které ti po tom hektickém kolotoči v práci zbývají. Zkus tu hudbu. A nemusíš ani mp3,prostě si ji pusť naplno.
Teda pokud to ostatním doma nebude vadit...
domovina: Rozumím ti. Já to tak měla v minulém zaměstnání. Sice jen půl roku, ale hodně intenzivní. Měla jsem náběh na syndrom vyhoření a tak jsem to vzdala. Naštěstí jsem našla novou práci.
Teď už vím, že odpočívat člověk musí a jen práci a nic jiného může vydržet jen krátkodobě.
Být tebou klidně bych své pocity probrala s odborníkem. Když už nic, tak si člověk uvědomí jestli to opravdu stojí za to.