V předvánočním čase se na mnoha školách a školách děti secvičí besídku pro rodiče. I v naší mateřince se tato tradice po léta udržuje a ani letošní rok jsme o besídku nepřišli.
Byla jsem dost zvědavá, protože Honzík už dobré dva měsíce občas prozradí něco z připravovaného repertoáru. Ale nic konkrétního, jen takové náznaky. První besídku absolvoval už minulý týden. Obec pořádala posezení pro důchodce, kde mimo jiné vystoupili také děti z naší MŠ. Naše babi se, jako obvykle, odmítla zúčastnit. Vymluvila se, že je tma a hnusný počasí, že si prostě už netroufá (hlavně že na hřbitov si troufne!). Honzíka tedy zavedl manžel a počkal na něj, až budou mít děti po vystoupení. Když se vrátili, byl manžel nadšený: prý to bylo moc pěkný a určitě se musím jít podívat do školky na besídku pro rodiče.
V pondělí odpoledne jsem se tedy vypravila do školky. Loňskou besídku jsem točila na kameru a byl z toho krásný vánoční dárek pro brněnskýho dědečka. Letos jsem tedy ráno zkontrolovala kameru, vyměnila pásku a napíchla ji na nabíječku, protože baterie byla hotová. Během dopoledne však přišel manžel a rozhodl se vysát si prach v počítači (už o tom pár dní vykládal). Vytáhl něco nepotřebného ze zásuvky, aby si mohl zapojit vysavač. Když jsem odpoledne brala kameru, zjistila jsem, že baterie vystačí sotva na pár minut nahrávání. V tu chvíli mi bylo do breku, ale nedalo se nic dělat. Vzala jsem tedy alespoň foťák a vyrazila.
Školka už byla plná lidí: rodiče, prarodiče, sourozenci a příbuzí dětí se tísnili na malém prostoru. Paní učitelka ještě sháněla další židličky. Přišla se podívat i bývalá paní ředitelka, starosta a pár lidí z obce. Našla jsem si volné místo v zadní řadě a doufala, že z tý dálky se alespoň nějaký obrázek povede.
Po první písničce jsem byla dojatá a slzely mi oči. Děti zpívaly, cvičily, recitovaly, tančily, hrály na hudební nástroje a na závěr nám sehrály pohádku "Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?" . Přestalo mě mrzet, že nemám kameru. To by snad ani filmovat nešlo. Loňské představení bylo statické - děti téměř celou dobu stály v řadě. Letošní představení bylo dynamické, až na vyjímky se děti celou dobu hemžily po volném prostoru, na krok od první řady diváků.
Sněhuláček
Postavil jsem sněhuláčka,
pro šikulku je to hračka,
ale on se na mě mračí,
že ho tvrdá mrkev tlačí.
Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou...
Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?
... Já slepička Kdákalka.