Němčický stopař

Květen byl na události poměrně bohatý. Vlastně jsme neměli žádný volný víkend a docela nám vyhovovalo, že tchýňka marodila a tudíž jsme jí nemuseli vysvětlovat, proč jsme si ji tak dlouho nevzali na návštěvu. Asi nejlepší z celého měsíce byla bojovka DDM pro rodinné týmy s názvem "Němčický stopař" zaměřená na poznání Němčic, jejich historie a zajímavostí. Akorát, že mělo celý den propršet. Jenže dopoledne sice bylo zamračeno, ale ani nekáplo, tak jsme to nakonec riskli a vyrazili. Dobře jsme udělali. Moc jsme se bavili a z nebe spadlo jen pár kapek, které fakt nestály za řeč.

Start byl na náměstí u "Šikuly" (na foto). Tam jsme dostali základní informace, plánek Němčic s očíslovanými objekty, telefonní číslo pro případnou nápovědu a první úkol - šifru. Byla celkem jednoduchá, takže jsme po chvíli vyrazili na další stanoviště u Zátiší. U zátiší jsme si poskládali puzzle (rozstříhanou fotografii), abychom zjistili, kam dál. Taky celkem brnkačka. Ale už tady někteří měli problémy, protože nepochopili správně pravidla a vydali se na místo v mapě označené číslem 3.  Zrovna mě se ptala jedna paní, jestli tam jdeme taky. "Ne, my jdeme jinam." Řekla jsem trošku zlomyslně. V mapě těch míst totiž bylo označených mnohem více (některé kvůli otázkám na dalších stanovištích) a roznodně se po nich nechodilo v pořadí čísel. My tedy šli ke školce. Tam jsme už z dálky viděli shluk lidí kolem stromu s dalším úkolem - další šifrou.

Tentokrát to byl větší oříšek. Několik značek, obrázků, čísel... Ale co s tím. Nějakou dobu nás nic nenapadalo. Koukali jsme na to, různě kombinovali a počítali... Něco jsme museli v zadání přehlédnout. Šla jsem znovu ke stromu s pokyny a znovu a pořádně si vše přečetla. Najednou to bylo úplně jasné... Dostala jsem z toho dvě čísla, ale které je správně? Řekli jsme si, že nebudeme marnit čas upřesňováním a raději vyrazíme ověřit správné řešení do terénu. Blíže k nám byla poliklinika a tak jsme se tam šli podívat. Kupodivu to bylo správně!

U polikliniky byl úkol, který mohly snadno splnit i malé děti. Museli nanosit vodu do roury z nedalekého kbelíku, aby jim vyplavalo vajíčko s dalším číslem. To nás poslalo k sokolovně. Tady byla otázka. Kdo na ni znal odpověď, mohl hned vyrazit, ostatní si museli počkat, až se rozpustí vosk v jedné z připravených svíček, aby si mohli na dně kalíšku přečíst číslo, které nás poslalo do parku se sochou Sv. Anny. Tentokrát jsme měli rozpoznat různé lidové kroje. Samozřejmě jsme začali tím Hanáckým, ale i další byly snadné. Jen u dvou jsme si nebyli úplně jistí oblastí původu, ale tipli jsme si dobře, protože další stanoviště "v koutě" jsme našli.

A tady nastal skutečný problém. 10 jmen němčických rodáků a k nim přiřadit obory, v nichž se proslavili. To vše odeslat SMS na telefon, co jsme dostali na začátku.

Byla to trošku podpásovka. Majitelé chytrých telefonů měli výhodu, ale co my "staromilci" odmítající tuto moderní technologii? Manžel věděl pár sportovců a ty ostatní jsme do SMS nabušili odhadem a poslali. S napětím jsme čekali na odpověď a zatím přemýšleli, jak si ty své tipovací pokusy zapisovat, abychom si v tom udrželi nějaký systém, než se trefíme správně. K našemu překvapení nám přišlo zpět číslo dalšího stanoviště a znění správné odpovědi. Jak nám později organizátor vysvětlil, účelem nebylo hráče potrápit, ale připomenout ty slavné rodáky. Navíc počítali s tím, že i v dnešní době jsou lidé, kteří chytré telefony nemají.

Poslední stanoviště bylo v parčíku na Novosadech a opět jednoduchý úkol: Z uvedených písmen poskládat nějaké slovo, které nás dovede do cíle. Objevila jsem slovo "kostel", ale co ty zbývající písmenka. Usoudili jsme, že jsou tam pro ztížení úkolu a vyrazili ke kostelu. Pro jistotu jsme si ty písmenka poznačili, abychom se nemuseli vrace, kdyby jsme ten cíl nenašli. Ale bylo to tam! Dostali jsme pamětní odznáčky a děti navíc čokoládu.

Hra se nám moc líbila a neváhali jsme to říct organizátorovi. Věděli jsme, že ho to potěší. Nebyli jsme jediní, i ostatní tými si to chválili. A na otázku, zda bychom chtěli něco podobného třebas příští rok znovu zaznělo mnohahlasné "ANO!"

PS: Nedá mi to abych ještě v závěru nezmínila ten chytrý telefon. Skutečně nejsme takové socky, abychom si ho nemohli dovolit. Ale my nechceme. Snažíme se všemožně omezovat riziko závislosti na internetu. Už takhle na něm trávíme všichni více času, než je nám milé. Já vím, je to o pevné vůli, ale přijde mi zbytečné si pořizovat takového "pokušníčka".