Mnozí si možná vzpomenete na loňskou fotoreportáž z Heloudýňu v naší obci. Ačkoliv to vypadalo, že letos snad ani nebude, nakonec jsme se dočkali. Sice pozdě, ale přece. Normálně bývá v pátek o podzimních prázdninách. Letos z nějakého nepochopitelného důvodu ho posunuli na pondělí. A ani ne nenapadlo posunout taky čas o hodinu spíš. Po sobotní změněn času je tma už o pěti. Ale ne, my musíme začínat až v šest. Když vezmu do úvahy, že obchůzka dědiny trvá něco málo přes dvě hodiny a následující den se jde do škol(k)y... Na nás je to moc pozdě.
Letos se kamarádky (pravidelné dodavatelky dýně) ptal manžel, a protože se pár dní před tím na nějaký schůzi trošku poškorpili, tak mu řekla, že jich má málo. Tak jsem rozhodila sítě a obstarala dýni jinde. Nakonec i kamarádka vzkázala, že dýni pro nás má a ať si dojdeme. Došli jsme si. Zlváště, když dýně, co jsem obstarala, vypadala, že do Heloudýňu nevydrží. Vydržela, ale je v posledním tažení. Když jsme ji o víkendu dlabali, dužnina byla docela scvrklá. Museli jsme ji vyřezat z druhé (zelené) strany, protože z té zralé už vypadala jak po neštovicích - samý vřídek. S tou už se žádný velký kouzla dělat nedaly, byla jsem ráda, že se nerozpadla, když jsme do ní vyřezávali obličej.
Zato ta druhá byla docela parádní. Původně jsem chtěla vytvořit něco jiného, ale tvar dýně se na to příliš nehodil. Naštěstí příliš nelpím na plánech. Než Honzík dýni vydlabal, vymyslela jsem jinou dekoraci. Společnými silami jsme ji na dýni nakreslili a já se pustila do vyřezávání. Na nevzhledné praskliny jsem umístila bránu. Jenže ta díra se mi pak zdála moc velká a prázdná. Pár vhodně zapíchnutých špejlí vytvořilo dojem vytažené mříže. Ale ještě by to něco chtělo.... Něčím oživit... Vzpomněla jsem si, že nedávno jsem vyřazovala roztrhaný prostěradlo. Našla jsem ho a utrhla dva přibližně čtvercové kusy. Uvázala suk jako na kapesníku a navlíkla na špejli. Teď je vhodně naaražovat... Po chvilce zkoušení jsem byla s dílem spokojená. Navečír jsme to vystrčili ven, na zasněžený trávník před domem.
Těsně před šestou jsme ještě vystrčili do okna papírovou dýni, kterou jsme dělali před dvěma lety, když se dýně neurodily. Pak už jsme popadli lampion a vyrazili s ostatními na obchůzku. Letos jsme si trasu značně zkrátili, protože Honzík byl dost utahaný. Ještě v sobotu v tuhle dobu uléhal do postele! Zbytek jsme obešli dnes.
Už několik let se množství dekorací snižuje. I nápaditost je čím dál menší. Velmi často se opakují, sice pracné, ale pořád ty stejné obrázky stažené z internetu. Naštěstí se stále ještě najde pár originálních dekorací. Ty jsem vám nafotila.
