Výstava drobného zvířectva

Podobné výstavy probíhají snad všude, kde existuje nějaká pobočka Svazu chovatelů. Mnozí z vás také nějakou navštívili, možná i s dětmi. To však není nic v porovnání s Přerovem. Hala velikosti sportovního stadionu je doslova našlapána klecemi s nejrůznějšími zvířátky. Procházeli jsme mezi slepicemi a kouhoutky všech možných velikostí a barev. Ty nejmenší nebyly větší než holub.

Prohlédli jsme si kachny a husy, bylo jich jen pár. Prolétli kolem holubů, nakoukli na papoušky... Nic jsem nefotila, v těch klecích to nebylo ono. Zbytek plochy (dobré 3/4) zabírali králíci. Netušila jsem, kolik je různých druhů a barev. Zaujali mě belgičtí obři. Byli asi 2x tak velcí, než naše chovné samice těsně před porodem. Při pohledu na jejich kartičku jsem zjistila, že vážili skoro 8 kg. Strašně se mi líbili Kastorexi, jejichž srst připomíná hebký samet a stejně tak mění na světle barvy od medově zlaté až po tmavohnědou (skoro černou). Rozhodně bych takový kožíšek neodmítla. Chtěla jsem vidět především angoráky, ale byli tam všehovšudy 3 kousky. Dřív se angoráci stříhali a posílalo se to kamsi ke zpracování a člověk buď dostal nějaký peníz, nebo si ve stejné hodnotě objednal přímo vlnu. Dneska to nikdo nechce. Jenže mě nedávno nasadila kamarádka brouka do hlavy: její babička si prý sehnala kolovrat a spřádá si tu vlnu sama. Naštěstí mám vlny plnou hůru a zřejmě ji do smrti nespotřebuju. Jinak bych asi manžela na angoráky i kolovrátek přemlouvala. Ještě jsme se dívali, jestli neuvidíme ty naše Hyla. Ale jediný registrovaný chovatel (od nějž jsme je koupili) v republice je vážně nemocný a momentálně leží ve špitále.

Odcházeli jsme plní dojmů. Ale největší překvapení výstavy na nás teprve čekalo. Povšimli jsme si, že lidé také vcházejí a vycházejí do jakéhosi chléva vedle hlavní výstavní haly. Nakoukli jsme dovnitř. Skutečně se jednalo o chlév, dříve využívaný k výstavám hospodářských zvířat. Dnes tam byly zbudované provizorní kotce. V prvním byly valašské ovečky, v druhém valašské kozy, v dalším oslík, vedle něj poník. V posledním kotci bylo hejno pštrosů. Manžela zaujali. Vždycky si přál pštrosa a velblouda. Obávám se, že jednou se u nás něco z toho objeví. Jak sám říká, už měl doma skoro všechno, jen ten pštros a velbloud se mu zatím vyhýbá.

Manžel se dal do řeči s majitelem obrovských ptáků. Vyptával se na všechno ohledně chovu. Z toho, co jsem slyšela, se domnívám, že bychom si pštrosa mohli pořídit, pokud bychom zpevnili a hlavně zvýšili výběh vzadu v zahradě. Ovšem cena takového zvířete je dost vysoká. Prý se však dá všechno zužitkovat: Maso i vejce se sní. Peří, vyfouklá vejce a kůže se dá prodat a je prý o to docela velký zájem. Manžel mámil rozumy a já obdivovala vystavená obří vejce i hebkost peříček. Majitel byl velmi ochotný a věnoval mi jedno vejce a dvě pera na památku.

Mám z toho vejce radost a přemýšlím, co teď s ním. Na malování nejsem zrovna moc šikovná. Ale jsem přece docela šikovná na háčkování, takže to vypadá, že do velikonoc vejce dostane nějaký slušivý kabátek.

Pera jsou heboučká, na omak moc příjemná. Mít jich víc, tak z nich asi taky něco vyrobím. Ale takhle si je dám do vázy jen na památku.