Jako malá jsem považovala svůj život za příliš nudný a snila o tom, že až vyrostu, procestuju celý svět. Chtěla jsem prožít nějaké dobrodružství, jako prožívali hrdinové mých oblíbených románů a věřila jsem, že je to možné jen někde hodně daleko. Až jsem v roce 1986 objevila pod vánočním stromečkem knihu Miloše Zapletala.
"Dobrodružné knihy jsou plné příhod, které prožili jiní.
Tato kniha je plná dobrodružství, která prožiješ ty."
Slova na přebalu knihy slibují vlastní prožití dobrodružství v mnoha ohledech podobné těm z románů. Se zájmem jsem se začetla do předmluvy a nemohla se od ní odtrhnout. Miloš Zapletal uhodil na citlivou strunu v mém nitru a jeho knihu jsem si zamilovala natolik, že mi dodnes dělá společnost a často se k ní znovu a znovu vracím, ač je určená především dětem.
Kniha nelhala. Člověk může prožít dobrodružství všude, stačí se jen naučit dívat kolem sebe. Myslíte si, že vidět v našich lesích plaché zvíře je menší dobrodružství, než safari někde v Africe? Je Eifelovka lepší než rozhledna někde u vás z níž můžete vidět důvěrně známá místa? Nebo chcete raději něco objevovat? Tak se rozhlédněte a objevte krásu našich květin, brouků, motýlů, ptáků... Co na tom, že už je objevil a pojmenoval někdo jiný. Po dobrodružství v přírodě vás čeká ještě badatelská práce při určování druhu. Nemusíte ani jezdit rýžovat zlato až někam na Aljašku, i u nás jsou zlatonosné řeky. Nebo dáváte přednost drahokamům? Ani kvůli nim nemusíte do ciziny. Pravda, nezbohatnete, ale na správných místech najdete skutečně krásné kousky, při troše štěstí doslova "muzejní".
Kniha "Výpravy za dobrodružstvím" mi ukázala cestu a já se po ní vydala. Na té cestě jsem skutečně zažila mnoho dobrodružství, aniž bych při tom byla nucená jakkoliv strádat. Pozorovala jsem u rybníka naše asi nejkrásnější ptáky - ledňáčky. Na poli nad Brnem jsme s Bárou chytili kudlanku nábožnou. Našla jsem krásné krystaly křemenů nejrůznějších barev. Na naší zahradě jsem sledovala hnízdění drozdů nebo slunéčka a jejich přeměnu z ošklivé larvy v červeného broučka. V zimě jsem si na lípě před naším zámkem povšimla podivných "koulí". Když jsem na ně koukla dalekohledem, byly to sovy a bylo jich několik. Na vlastní oči jsem viděla živého cvrčka, je to velmi plachý tvoreček a musela jsem dlouho nehnutě stát, než vylezl ze země a znovu se rozezpíval. V lese jsem zahlédla stádo muflonů i divočáka, z něho jsem měla pěkně nahnáno. Viděla jsem duhový kruh kolem měsíce. V Jílovém jsem rýžovala zlato. V Bílých Karpatech zase obdivovala orchideje. V Jeseníkách našla několikacentimetrové granáty (hessonity), bohužel značně zvětralé. Krom toho všeho jsem viděla mnoho historických památek, o nichž se snad v žádném průvodci nedočtete a dalo mi hodně práce se o nich něco dozvědět. Při tom jsem si připadala skoro jako bájný Indiana Jones, když luštil prastaré nápisy.
Ne, skutečně nemusím cestovat daleko, abych měla zajímavé zážitky. Někdy nemusím vůbec nikam cestovat, stačí jen vyjít na zahradu nebo kousek za ves do polí. Je toho ještě mnoho a mnoho, co bych chtěla vidět, nebo zažít. Seznam je dlouhý, na cesty do zahraničí v něm nezbývá místo. A k čemu vlastně cestovat za hranice. Kromě moře máme u nás snad všechno.