Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
Článek Třináctá komnata
Komentáře k článku: Třináctá komnata
Čerf: Tvoje třináctá komnata je opravdu hodně zaplněná a myslím, že málokdo má k tomuto tématu více co říct než ty. Je to mimořádně citlivé a křehké téma s rozmanitými emotivními příběhy, nejrůznějšími motivacemi i způsoby, jakými se s tím člověk vyrovnává. O to víc je na tom vidět, že jde vždy o zcela individuální příběh, na který nemohou a nesmí platit zjednodušující paušální pravidla.
Moc držím palce, aby už do třinácté komnaty nebylo nikdy nic dalšího k přistěhování.
kerria: Děkuji. Jsem ráda, že máme možnost volby, i když jsem ji zatím nevyužila a doufám, že ani v budoucnu nevyužiju.
musela jsi být silná abys to trápení překonala, a vidíš, povedlo se !janinka: Říká se, že potraty v začátcích nejsou tak strašné. Kecy v kleci, já na to. Kdo tohle nezažil, nepochopí. Než se narodil Matýsek, také jsme o jednoho sviště přišli právě v počátku a protože byl skutečně vytoužený, bylo to o to horší. Na rady lékařů jsme nedbali a další měsíc se naštěstí povedl Matýsek 
. Je ale pravda, že tahle zkušenost se nedá srovnávat s těmi předchozími - také máme z manželovy strany těžkou genetickou zátěž. Byť je napovrchu neviditelná, je o to horší, že miminko takto postižené by stoprocentně zemřelo a já při porodu nejspíše také. Tato vada se ale zjistí většinou těsně před 24. týdnem těhotenství, tedy těsně na hranici možnosti provedení potratu. Stalo se nám třikrát po sobě, protože touha po miminku byla opravdu veliká. Téměř šest měsíců nesmírného stresu, když už se miminko pohybuje a kope, bylo završeno jeho zabitím smrtící injekcí skrz moje břicho a následný potrat, který je mnohem horší, než klasický porod, neboť kontrakce trvají několik hodin a neustále, nikoliv v intervalech. Dodnes mě mrzí, že jsem si nevydupala se na miminka podívat, alespoň to posledních jsem si ve tmě, když mě nechali o samotě a já ho rodila do misky, pohladila po hlavičce. A o tom, jak mi bylo, když všude okolo plakala miminka, ani nemluvím, ale ten můj pláč v tom alespoň zanikl.
Máš toho mnoho nepěkného za sebou a jsem moc ráda, že je Honzík zdravý. Sama za sebe ale mohu říci, že pokud by nejspíše děťátko bylo postižené tělesně a hlavičku, tedy duševně, by bylo v pořádku, nejsem si zdaleka jistá, jestli bych manželovi ustoupila.
kerria: Jak vidím, také toho máš poměrně dost za sebou. Já vůbec nevím, jestli bych souhlasila s interupcí v případě tělesného postižení dítěte, nebo bych se snažila manžela přesvědčit. Naštěstí jsem se do takové situace nedostala. Problém vidím hlavně v tom rozdílném názoru. Manželství je o kompromisech. Ale v takovém případě se kompromis udělat nedá. I mít zdravé dítě je závazek na hodně dlouho, natož pak handicapované. Ať bychom se rozhodli a dohodli jakkoliv, poznamenalo by to především náš vzájemný vztah.
radka: Jsem ráda, že jsi na Blogosvět odkaz na svůj článek dala, ráda jsem si ho přečetla.
valin: Ráda jsem si přečetla tvou zpověď a je mi líto, co některé ženy zažívají.
Já měla samovolný potrat po havárii v Černobylu, byly jsme v domě 3 gravidy a všechny jsme o to samovolně přišly. 14 dní, než jsem sama potratila, jsem vezla potrácející sousedku do špitálu. A ta třetí dopadla nejhůř, ta přišla už o celkem životaschopného chlapce asi v 7mém měsíci. Vzhledem k událostem mě můj potrat naštěstí nijak nepoznamenal.
kerria: Děkuji. Myslím, že Černobyl poznamenal spoustu lidí, i když nám všichni tvrdí něco jiného. Snad je dobře, že příroda v tomto případě zasáhla.
mengano: Ach, Bože. Tvůj článek mě úplně rozhodil. Neumím si představit, že bych se musela takhle rozhodovat. Musí to být strašně těžké a kdo to neprožil, nemůže soudit. Jsem možná srab, ale bála bych se přivést na svět poškozené mimino. Je to obrovský závazek a celoživotní zodpovědnost.
Kerrio, přeju ti, stejně jako Čerf, abys už do své třinácté nemusela ukládat žádné další prožitky.
kerria: Naštěstí jsem konečný verdikt nemusela učinit. V prvním případě se vlastně nic nestalo, jen jsem si prožila pár dní strachu. V tom druhém bylo miminko naštěstí v pořádku. Tělesnou vadu bych si s manželovou pomocí troufla zvládnout. Pokud není většího rozsahu, tak se člověk naučí žít samostatně.
radka*: Tolik ti rozumím a je nás určitě dost, nejsou to příjemné vzpomínky. Rozhodování o bytí či nebytí vlastního dítěte je to nejhorší, co může ženu potkat. Ať jsou okolnosti jakékoli, vždy je to buď a nebo. Je to hrozná, šílená moc, kterou nám příroda dala do vínku. A život je dlouhý a spletitý, rozhodování těžké v sedmnácti nebo čtyřiceti. Některé rány se nezahojí a já dodnes v duchu "vzpomínám" na narozeniny toho, kdo se vůbec nenarodil. Kdo mne opustil dříve, než jsem mohla udělat nejtěžší rozhodnutí, jaké matka může udělat. Výčitky nejsou o nic menší.
kerria: To rozhodně nejsou. Ale na druhou stranu to pro nás všechny byla nějaká zkušenost, která pomáhala tvořit naši osobnost. Mít dítě je závazek na hodně dlouhou dobu.
vendy: Četla jsem a vhánělo mi to slzy do očí. Jak různě mohou ženy nést ztrátu dítěte, i toho nenarozeného. Zažila sis opravdu krušné chvíle, i když nakonec ses svého vytouženého dítěte dočkala. Moc ti to přeju a je mi smutno, že kdo chce, dítě mít nemůže, nebo si je vybojuje za hodně hodně dlouho. Ať jste zdraví!