Je již dlouholetou tradicí, že ke dni dětí se jediný les široko daleko promění na pohádkový. Cestu jsme absolvovali už loni a docela si to užili. Proč to tedy letos nezopakovat. Mezitím nám Honzík trošku vyrostl a pobral rozumu, což mělo za následek, že do pohádkového lesa šel s většími obavami než minule. Prostě už není batole, které se ničeho nebojí, protože vůbec nezná pojem strachu. Pro jistotu jsme si před odchodem z domu prohlédli fotky z loňska a zavzpomínali, jaké to vlastně bylo. I tak byla v Honzíkovi malinká dušička.
Dorazili jsme do lesa a začali pátrat po fáborkách z barevného krepáku, které nás měly lesem provázet. Začátek trasy byl jako obvykle na Vílím paloučku pod rozhlednou. Tam jsme potkali tři víly, které nás přivítaly v lese, daly nám kartičku pro záznam o splnění úkolů a popřály šťastnou cestu. Pokračovali jsme hlouběji do lesa až k Pařezové chaloupce Křemílka a Vochomůrky. Na ty dva se Honzík těšil nejvíce. Zrovna si čteme jejich příběhy. Srazili jsme míčkem kuželky, dostali kokino a značku do kartičky a pokračovali dál.
Po pár metrech jsme byli přepadeni loupežníky. Ten na hlídce na nás vytáhl bambitku a řval: "Ruce vzhůru!" Honzík ukázkově vzpažil a loupežník nás pod pohrůžkou zastřelení vehnal do loupežnické skrýše. Tam byl poklad plný zlatých penízků. Ale nebyl zadarmo. Museli jsme si ho vybojovat a šiškami se trefit do některého z pytlů s pokladem.
Cestou od loupežníků jsme potkali Červenou karkulku. Cenil na ni zuby velký šedý vlk a chtěl ji sežrat. Ale zachránili jsme ji, protože jsme ho nakrmili různobarevnými knedlíky. Karkulka byla ráda a dala nám z košíčku další bonbón.
Pokračovali jsme dál až k zlé čarodějnici. Ta měla zřejmě nějaký mindrák. Děti, které tvrdily, že se nebojí, vystrašila tak, až se málem počůrali. Honzík ani nebyl schopný najít princezně Jasněnce střevíček a i do kotle pro odměnu se bál sáhnout. Naštěstí druhá čarodějnice podržela toho obrovského pavouka, co ty sladkosti hlídal.
Po setkání s čarodějnicí mi dalo dost práce Honzíka znovu uklidnit. Ale pomohl mi v tom
medvěd Míša, který napřed sice strašlivě mručel, ale pak na nás přátelsky zamával.
Jenže v cestě stála perníková chaloupka a v ní ježibaba s ježidědkem. Honzík ještě vystrašený od čarodějnice si nedokázal vzpomenout, kdože to tam loupá perníček. Dokonce si ani ten perníček nechtěl uloupntout. Tak mu ježidědek jeden perníček uloupnul sám a choval se při tom docela kamarádsky. Za chvíli bylo po strachu a Honzík se s ním nechal i vyfotit.
Kousek dál, div divoucí, uprostřed lesa bylo makové políčko a kolem něj poletoval motýl Emanuel. Makové panence se roztrhly korálky a bylo potřeba je navléknout. Honzík nadšeně navlékal a nebyl k zastavení. Však taky Maková panenka sáhla pěkně hluboko do mističky a nabrala rovnou celou hrst bonbónků.
Pokračovali jsme lesem a potkali tři podivuhodné brachy. Jeden byl Dlouhý, druhý Široký a ten třetí měl na očích šátek. Tuhle pohádku Honzík ještě nezná, tak jsem mu musela vysvětlit, že Bystrozraký nosí šátek, protože má moc silný zrak. Se šátkem na očích vidí stejně jako normální člověk. Ti tři hledali v lese vejce ve kterém je ukryta černokněžníkova nesmrtelnost. Honzík jim s tím rád pomohl. Samozřejmě, že nám nezůstali nic dlužní.
Další zastavení bylo u Ferdy mravence. Zařizovali si s beruškou domeček a nějak se jim rozbily obrázky koníka a brouka Pytlíka. Nedařilo se jim je znovu poskládat, tak jim s tím musel Honzík pomoct. Dalo to práci, ale nakonec se podařilo.
Pomoc potřeboval i princ Bajaja. Půjčil Honzíkovi koně a meč a společně se vydali zapíchnout draka a osvobodit krásnou princeznu. Honzík se bil statčně a tak odměna byla vskutku sladká. Pak bylo také potřeba osvobodit Šípkovou Růženku. Nebylo to snadné, protože přes růže nebylo skoro nic vidět a tak musel Honzík jít poslepu jen podle nitky z jejího přadýnka.
Pomalu jsme se blížili ke konci. U jezírka (tedy spíš větší louže) číhali vodníci na dušičky. Ale za rybu, kterou se Honzíkovi podařilo v jejich jezírku chytit nás pustili dál.
Už jsme byli skoro v cíli. Zbývalo jen projít peklem. Ačkoliv obvykle s čerty nejsou žerty, tito byli celkem přátelští. Taky proč ne, vždyť do Mikuláše je ještě daleko a Honzík je přece hodný kluk. Vyskládal jim krásnou hraničku ze dřeva, aby si mohli zatopit pod kotlem.
Z pekla už jen pár kroků a byli jsme z toho kouzelného lesa plného pohádek venku.
