Včera jsme byli něco nakupovat v našem oblíbeném Vietnamském obchodě se smíšeným zbožím. Jako naschvál jsme se ochomýtali příliš blízko regálu s hračkama. Našeho Honzíka zaujala jakási vláčkodráha a neustále se dožadoval: "Cu vak."
Už tak má Honzík hraček víc než je zdrávo a tak se mi nechce kupovat další ne zrovna levný krám. Naštěstí Honzík je malý, a tak se mi podařilo ho snadno přesvědčit, že "napíšeme Ježíškovi a on vláček přinese". Je sice léto, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Jenže jsem podcenila jeho inteligenci. Je sice malej, ale blbej není.
Po návratu domů z města, začal uklízet hračky rozházené v obyváku. A za pár minut mi hrdě ukazoval perfektně vyčištěný kout, kde jsme loni měli stromeček.
"Ježíšek přinese stromeček a vlak." deklamuje důležitě.
Já si v tu chvíli uvědomila, že nápad s Ježíškem nebyl asi z těch nejlepších.
"Ano, Ježíšek ti přinese stromeček a vláček." opakuju po něm.
Kupodivu mu to stačilo a začal se věnovat jiné činnosti. Jen ještě během dne tu větu několikrát zopakoval. Čekala jsem s napětím, co z toho nakonec vzejde.
Večer však šel docela vklidu spát.
Do rána jsem na celou věc zapomněla. Nikoliv však náš Honzík. Zatímco jsem připravovala snídani, z obyváku se ozval Honzíkův řev. Jdu se podívat, co se mu stalo.
Honzík tam stojí, jak hromádka neštěstí a na tvářích slzičky jako hrachy.
"Co se stalo?" ptám se ho starostlivě.
Ukáže ručenkou do kouta: "Ježíšek nepřišel." Přes vzlyky je mu sotva rozumět.
Beru ho do náruče a snažim se ho utěšit.
Když největší záchvat pláče pomine, vysvětlím mu, že "Ježíšek nemohl přijet. Má jenom sáňky a na ty potřebuje sníh. Až napadne sníh, určitě přijede."
Zdá se, že to přijal a dnešního dne už s Ježíškem neotravoval.
A já jen doufám, že do podzimu na všechno, co jsem mu dnes navykládala, skutečně zapomene. Některý roky padá sníh už v říjnu.