Retro hračky

Asi všichni pamatujete legendární oranžovou plastovou tatru na písek. Ty se objevily někdy v druhé půlce 70. let. My své auto na písek dostali dříve. Bylo dřevěné a vypadalo nějak takto - tedy to moje. Brácha měl sice taky dřevěné, ale jiný design. Bylo dost těžké, takže na hřiště jsme ho nebrávali. Ale doma na dvoře jsme taky měli pískoviště a tam jsme si to užili. A ještě potom nějakou dobu na "stavbě", kde jsme tátovi "kradli" materiál a převáželi na místa, kde by ho nikdy nehledal. Sloužili tak dlouho, dokud jsme ve vlečce nevyrobili maltu z bláta, vody a písku. To by ještě nebylo nic tak hrozného. Jenže, když se naši nedívali, jsme tu maltu obohatili i troškou cementu. A auta byla na odpis.

Plechová autodráha s autíčky na klíček, téměř nezničitelná. S tou jsme si hodně vyhráli. Já jezdila červeným autíčkem, brácha modrým. Autobus byl poněkud navíc. Podle mého to bylo na dvě autíčka tak akorát.

Plechový pásák na baterky patřil hlavně bráchovi. U sedadla pro řidiče byla "řadící" páka, kterou se zapínal nebo přepínal chod v před nebo vzad. Pochopitelně, pásák nemohl jezdit bez řidiče a tak mi brácha brával malou panenku, dokud nedostal prvního igráčka.

Dnešní děti tomu asi nebudou chtít věřit, ale váha nás taky dost bavila. Měli jsme ji v žlutém provedení. Vydrželi jsme si s ní hrát celé hodiny a vážit různé hračky a věci. Pochopitelně, sada závaží nestačila, ale měli jsme ještě jednu a s tím už se dalo zvážit téměř všechno. Také jsme ji využívali, když jsme si dělili sáček bonbónů. Už jsme je nemuseli počítat. Nasypali jsme na každou misku a pak jen dovažovali...

Proutěný kočárek jsem nejspíš po někom podědila. Už v době mého dětství byl dost "jetý" Měla jsem ho na dvoře, což ve skutečnosti znamenalo, že rodičům nezáleželo na tom, jestli ho zničím. Jen málokteré hračky jsem si směla brávat ven. Ten můj byl červený a vozila jsem v něm gumovou panenku Zuzanku, která jediná z mých panenek směla ven (asi proto, že neměla vlásky). Ostatně ta byla nezničitelná. Dodnes je u našich a když přijde na návštěvu někdo s malými dětmi, tak jim je dána k dispozici.

Jako správné holce mi nesměl chybět sporák a nádobíčko, abych mohla panenkám vařit. Měla jsem tento plechový kombinovaný s plastem. Měl otvírací troubu a točící knoflíky. Bohužel nebyl na baterky, takže nesvítil a neimitoval plamen. Vyřešila jsem to nějakými barevnými knoflíky, které  jsem vložila do hořáků. Ostatně knoflíky a korálky byly nedílnou součástí mé kuchyně. Co jiného bych asi tak vařila?

O něco později jsem dostala i kuchyňku (i se sporákem), ale raději jsem měla ten plechový. Na této kuchyňce jsem milovala materiál - dřevo. Připadala mi tak mnohem opravdovější, než plastová kuchyňka, co měla sestřenice. Doufám, že je pořád na půdě u našich a jednou, až budu mít čas vybudovat Barbínkám nějaký domeček jako dekoraci k focení, tak si ji budu moci vzít. 

Sice jsem jako malá měla i dětský šicí stroj. Měla jsem z něj obrovskou radost a těšila se, že moje panenky budou mít spoustu oblečků, které vlastnoručně vyrobím. Jenže jsem si s ním moc nehrála a ani šít se nenaučila. Neměla jsem jaksi z čeho. Máma to taky neuměla, takže nešila a neměla odstřižky, které by mi mohla věnovat. A jelikož jsem byla nejstarší dítě v rodině, tak oblečení dědil brácha a po něm zase bratranci... Škoda.

Houpací koník nám vydržel dlouho. I když je určen hlavně malým dětem, houpávali jsme se ještě asi v 10-ti letech, to nám ale nesloužil primárně k houpání, ale jako nezbytná rekvizita při hře na indiány, kovboje apod. Obvykle tyto hry končily skutečnou bitkou, protože koník byl jen jeden a žádný z nás nechtěl být pěšák. Máma neustále vyhrožovala, že ho vyhodí, když se nedokážeme dohodnout. Většinou jsme se pak rychle dohodli na nějakém střídání, abychom o koníka nepřišli.

Dnes by to považovali za genderově nevyvážené, ale dřív se to neřešilo. Byly hračky pro holky a hračky pro kluky. Já měla panenky, nádobí, kuchyňku, šicí stroj... Brácha autíčka, stavebnice ... a nářadí. Opravdické! Pilka řezala, vrtáky vrtaly ... Nikdo neřešil, že by si děti mohly ublížit. A taky jsme si nikdy neublížili. Na rozdíl od mého šití, brácha byl na tom líp. Naši zrovna začali svépomocí stavět barák a na stavbě se pořád povalovaly nějaké odřezky, špalíčky, prkýnka... Sice jsme nikdy nic pořádného nevyrobili, ale nám stačilo, že jsme to přeřízli, provrtali nebo zatloukli hřebíky.

Měli jsme také stavebnice - různé. Tato dřevěná byla příjemná a taková netradiční. Nikdo ze známých dětí takovou neměl. A my ji milovali stejně jako ti šťastnější milovali Lego dovezené ze "západu". Bohužel, dřevo bylo řídké a tak se časem jednotlivé dílky rozlámaly. Ostatně je to vidět i na obrázku.

Další stavebnice, která rozvíjela fantazii. Zpočátku jsme nevěděli, co s ní a stavěli jen ohrádky a krabičky. Ale postupně jsme zjišťovali, že dílky nemusíme jen spojovat plošně, ale také křížem a začaly vznikat zajímavé věže a k nim hrady. Brzy se ukázalo, že jedna stavebnice je na naše projekty málo. Museli jsme hodně pečlivě plánovat a občas někde něco i ošidit.

Nabídka stavebnic byla opravdu pestrá. Dnes je v nabídce hlavně lego. Z těch starších se ještě drží Seva a Merkur (i když ten je dnes určen spíš starším dětem a dospělým). Další stavebnice, kterou jsme měli trošku připomínala Merkur, po němž jsme tuze toužili, ale nikdy nedostali. Ale princip té stavebnice byl jiný: Žádné šroubky, vše se spojovalo zastrkováním "čudlíků" do dírek. Ale i tak šly vytvářet úžasné věci. Opět byl ten samý problém, jako u ostatních stavebnic: postupem času jsme zjišťovali, že na některé projekty je těch dílků příliš malý počet.

Když tak prohlédnu jen to, co jsem dnes našla na aukru, tak jsme měli poměrně dost hraček a samé zajímavé. Měli jsme i nějakou napodobeninu lega - a nebyla to Cheva, ta se začala vyrábět až koncem 80. let. Měli jsme elektrický vláček - i když ten měl spíš táta a my si s ním moc nesměli hrát, jen se dívat jak jezdí a jak asi tušíte, to nás brzy omrzelo. My si ho chtěli i postavit. Dřevěné kostky všech barev i tvarů, ty se prodávají dodnes. Stejně tak igráčci. Autíčka "sanitky" na setrvačník jsme dostávali téměř každý rok k Vánocům, aby toho pod stromečkem bylo víc.

Kromě těchto hraček jsme měli také nějaké originály - jediné svého druhu, které nám tatínek vyrobil. Pamatuju si klavír na baterky. Na rozdíl od těch prodávaných měl funkční i černé klávesy a rozsah 1,5 oktávy. Dalším tátovým dárkem byly televizní hry. Dnešní děti by tím zřejmě pohrdli, ale v dobách, kdy počítače potřebovali ke svému provozu celý sál se stálou teplotou a bezprašným prostředím, to bylo něco naprosto mimo naše chápání. Vypadalo to jako na obrázku, k tomu byla bedýnka s čudlíky na přepínání her - bylo na výběr ze šesti typů, ovšem všechny na stejném principu se stejnou grafikou. A pak taky dva joysticky na ovládání. Celé se to pomocí kabelů připojilo do televize a mohlo se hrát. Bylo to něco, co se nedalo koupit ani v Tuzexu.

Doufám, že se vám návrat do dob minulých líbil. Já si to užila. A jste měli hračky vy? Myslíte, že byly lepší nebo horší, než ty současné moderní? A máte něco schované pro děti, či vnoučata?

1 · 2 · 3 · 4 · 5