Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
Gaučová revoluce
4. březen 2011 | 21.17 |
Naši politici trpí iluzí, že ekonomickou krizi vyřeší další a další zdražování všecho možného, ruku v ruce se zvyšováním daní a dalších příspěvků do státního rozpočtu. Otázkou je, jak dlouho si to lidé nechají líbit. Jednou dojde trpělivost a z historie víme, kam to může vést.
Jedním z největších problémů (a omylů našich politiků) je, že na ekonomickou krizi doplácí především lidé, kteří mají ve svých rukou moc nás z krize vyvést - pracující lidé. Jsou to především pracující, kterým se neustále snižují příjmy a tím pádem i jejich koupěschopnost. Jak dlouho to může trvat, než se vzbouří? Možná dokud se finančně nedostanou až na úroveň sociálně slabých.
Na sociálně slabé paradoxně tyto vládní opatření nemají příliš velký dopad. Zatím se jim většina zdražení kompenzovala zvýšením sociálních dávek. Čím déle jsem nezaměstnaná doma, tím více mě tento sociální systém s prominutím sere. Kdejakému nefachčenkovi se ze státní kasy sype a sype, ale slušný člověk je bez práce i bez podpory. Jelikož nemám nárok na sociální dávky, tak nemám nárok ani získat státem dotovanou veřejně prospěšnou práci. Na tu mají nárok pouze ti, kteří od státu dostávají prakticky celoživotní rentu. Dalo by se říct: "Seš bílej, naser si!"
Mám jedno nádherné, ale nereálné, řešení. Co kdybychom se všichni jednoho krásného dne vykašlali na práci? Podáme výpovědi, zaregistrujeme se na pracáku, požádáme si o sociální dávky.... Jak dlouho by asi tak trvalo, než by se celý ekonomický systém zhroutil? Najednou by nebyl nikdo, kdo by platil daně a sypal do státní kasy, všichni by z ní jenom brali. Politici by tak konečně mohli přijít o iluzi, jak skvělá je jejich sociální politika. A také o iluzi, že obyčejný člověk má jen hodnotu toho jednoho volebního hlasu jednou za pár let.
Už nějaký ten pátek se opájím iluzí té skvělé myšlenky. Občas přemýšlím, jak by historikové nazvali takovou revoluci. Gaučová? Nebo spíš Hladová? Taky se mi líbí představa, že bychom se tímto činem navždy mohli zapsat do dějin. Už bychom nebyli ten malý bezvýznamný státeček uprostřed evropy. Psalo by se o nás ve všech učebnicích světa.... Bohužel celá ta věc má několik úskalí:
- Je mizivá pravděpodobnost, že by se do té akce lidé zapojili. Každý by měl strach riskovat svoji práci a s tím spojené finanční ohodnocení. Také obava ze snížení (i když dle mého mínění velmi krátkodobého) životní úrovně bude velkou demotivační brzdou.
- Politici by se konečně poprvé ve svém životě mohli postavit za svůj lid a následovat jeho příkladu: Podat hromadnou demisi a odjet si užívat svoje milionové úspory někam na Bahamy, nebo jaký ostrov je zrovna teď v kurzu. To by fakt nebylo dobré, kdo by dělal nějaká nápravná opatření?
- Nikde nic nebude, což je průser hlavně v případě potravin a pitné vody. Bez všeho ostatního by se těch pár týdnů či měsíců dalo vydržet.
- Nejsem si vůbec jistá, jestli by se po takovém mega-kolpasu dalo zase všechno znovu obnovit a hlavně jak rychle.
Zatím to tedy vypadá spíš tak, že se budu muset já vzdát té krásné iluze o gaučové revoluci.