Když mě loni v říjnu propustili z práce měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem měla vztek: Nepočítala jsem s tím. Bylo to v době, kdy se nabírali desítky nových zaměstnanců do nově otvírané haly a před branou jich určitě neslály zástupy - ostatně o tom svědčil i fakt, že jsme skoro rok dělali v oslabení (na každé směně nám chyběl jeden člověk a než se podařilo ho najít, už byl na odchosu někdo další). Ale zřejmě se o mé budoucnosti jednalo ještě v době, kdy jsem byla na neschopence a v době mého návratu už bylo rozhodnuto. Na tu druhou jsem pocítila obrovskou úlevu. A do budoucnosti se dívala s nadějí, že mě třebas potká něco lepšího. Rozhodně už to nemůže být horší, maximálně stejně zlé. Ale už vím, že na čas se dá zatnout zuby a vydržet... Vždyť nikdo neříká, že v nějaké blbé práci musím vydržet až do důchodu.
Konec roku jsem si ponechala spíš volný a pokoušela se uplatnit v oboru, čímž je účetnictví, případně nějaká administrativa. Blbou práci můžu shánět až po Vánocích, nebo ještě lépe, až mi doslova poteče do bot, protože ta se dá najít poměrně snadno.
Ten čas jsem se rozhodla věnovat také pokusu o rekvalifikaci. V okolí moc pracovních příležitostí není. Kromě spousty nekvalifikovaných míst u mého bývalého zaměstnavatele a jeho "kolegy" se stejně špatnou pověstí, je tu několik ústavů sociální péče, které dohromady poskytují dobrých 500 pracovních míst. A tak jsem si požádala úřad práce o rekvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách. Abych svou žádost podpořila, roznesla jsem do všech ústavů životopis a požádala je o potvrzení, že v případě absolvování kurzu budu mít vyšší šance uspět při případném výběrovém řízení. Přestože se tam zaměstnanci točí jak na kolotoči a výběrová řízení probíhají prakticky každý měsíc, úřad práce mi rekvalifikaci zamítl s odůvodněním, že "nabídka těchto pracovních míst je téměř nulová a že mám mnohem vyšší šanci se uplatnit ve svém oboru, kde je poptávka po nových zaměstnancích dost vysoká." Tohle jejich tvrzení je poněkud v rozporu s mou více než čtyřletou snahou se jakkoliv v oboru uplatnit. Na vině je především malá znalost angličtiny a chybějící řidičák - tyto dvě podmínky jsou v 99% nabízených volných míst.
Ale nakonec se mi podařilo získat práci v jednom z přespolních ústavů. Bohužel vůbec netuším, co mě tam čeká. Jedná se o kombinovaný ústav pro mentálně postižené dospělé muže, důchodce s různými zdravotními či psychickými omezeními a normální důchodce. Na pohovoru mi řekli, že půjdu na oddělení pro mentální klienty. Trošku mě to děsí. S takovými lidmi nemám vůbec žádné zkušenosti, vlastně jsem se s nimi nikdy osobně nesetkala a vůbec netuším jak s nimi jednat. Na druhou stranu, pokud dostanu trošku slušné klienty, tak by se mi to snad mohlo líbit. Představuju si to trošku idealisticky - jako takovou mateřinku pro přerostlé děti. Vždycky jsem chtěla být učitelkou v mateřince... A po maturitě chtěla studovat nějaký sociální obor - tyto plány vzaly za své, když jsem otěhotněla. Možná se ke mě tímto způsobem vrací, kdo ví...
Domov sám působí velmi příjemným dojmem a má nádherné okolí. Klienti chodívají na vycházky, často s doprovodem svých ošetřovatelů - to by se mi taky líbilo.
Tady budu (možná) pracovat
Já vím, že si to asi moc idealizuju. Je to hlavně proto, abych překonala své prvotní obavy. Vím, že mezi důchodci jsou i takoví, kteří se sami vůbec neobslouží, ale nevím jestli jsou podobní i mezi mentálními klienty. Tak mi držte palce, ať nejsem moc zklamaná a hlavně ať to zvládnu! Nastupuju zítra...
No, a když to náhodou zvládat nebudu, tak se na to můžu vždycky vykašlat.