Písně mého života

Nedávno jsem v rádiu zaslechla svou asi nejoblíbenější píseň. Připomíná mi kraj mého dětství, můj domov. I když se mi na Hané líbí, řeka Svitava a její okolí mě vždy znovu a znovu dojme, stejně jako slova pístě Petra Rezka. Tu písničku miluju od okamžiku, kdy jsem ji slyšela poprvé.

S písní lesů vod a strání

Vlastně jsem vyrostla v paneláku na sídlišti víc ve městě, ale každou sobotu jsme jezdili do Obřan a později se tam i přestěhovali. Tenkrát jsme s bráchou prozkoumávali okolní lesy a zažívali při tom pocity, jako skuteční objevitelé z oblíbených knih. Také se školou jsme na obvyklá branná cvičení vyráželi podél řeky Svitavy z Obřan směrem k Bílovicím. A nesmím zapomenout na vycházky s pionýrem... Znala jsem tam snad každou cestičku, každou studánku, každý pomníček.... A pracně sbírala všechny možné informace o této oblasti. Jednou mi kamarádka řekla o mém vyprávění, že z něj má pocit, jako by Brno bylo vedle Obřan malou bezvýznamnou obcí.

Napadlo mě vypsat další písně, které se nějak pojí s mým životem. Jestli chcete, můžete se k tomuto projektu také přidat.

Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě

Píseň mého táty. Nevím, jestli je jeho nejoblíbenější. Ale pokaždé, když vezme kytaru do rukou, patří mezi první písně, které zahraje. Někdy si ho představuju, jak stejně jako v textu té písně, stojí pod oknem maminky a zpívá pro ni. Možná jí kdysi skutečně zpíval pro ni....

Modlitba pro Martu

Kdo z nás, pamětníků listopadu 1989 by ji neznal. Stejně jako v 68. se stala symbolem odporu k okupaci ČSR, v roce 89 na tutu tradici navázala a stala se doslova hymnou Sametové revoluce. S nostalgií vzpomínám na tu dobu, kdy jsme byli plní očekávání a naděje. Asi by neškodilo si ji občas zazpívat i dnes. Vlastně já to občas dělávám, když mám pocit, že tahle země potřebuje, aby se za ni někdo pomodlil.

Poslední zvonění

vyvolá vzpomínky na střední školu, na přátele, které jsem tam měla. Zpívali jsme ji na posledním zvonění a snad nikdo se přitom neubránil slzám. I po tolika letech vidím v duchu naši třídu - skvělou partu, vybavují se mi tváře všech těch lidiček a zážitky z brigád, výletů, lyžáku i z obyčejného školního života.

Tam u nebeských bran

Tahle píseň je spíš na rozloučenou, hrává se často na pohřbech. Ale její text tak výstižně popisuje mého muže, že mě to až zaráží. Přestože mu osud do vínku dal handicap, nikdy se nesmířil s tím, že něco nejde. Nakonec si vždy našel svou cestu. S přibývajícím věkem už to jde hůř, ale stejně se tak snadno nevzdává. Sice nikdy nevydělal milióny, ale neznám podnikavějšího člověka. Doslova vzal každou práci a vždycky byl dříč. Když hrají tuhle píseň, vidím ho tak, jak jsem ho před lety poznala: Jako kovboje v sedle.