Chlap v kuchyni mi brnká na nervy

Sice jsme s manželem oba stále doma, ale ve skutečnosti se obvykle celé dopoledne nevidíme. Já v kuchyni vařím a ve zbývajícím čase se pokouším (celkem marně) zútulnit náš domov. Můj mužíček se po snídani sebere, dělá něco venku. Dost často se vidíme až s úderem dvanácté u oběda. Z tohoto našeho domácího uspořádání poměrů existují dvě vyjímky:

1. Manžel je doma, protože venku prší a tudíž se nedá nic dělat.
2. Manžel je doma, protože je nemocen a tudíž nic dělat nemůže.

Asi nejméně náročné pro moje nervy je, když je manžel doma, protože chytil chřipku. To si spořádaně lehne, nechá se zakrýt, přinést si čaj, blicí škopíček, ovladač od televize, obklad na čelo... A potom usne.

O něco těžší to mají moje nervy, pokud manžela domů zahnal déšť. Sice si zaleze do pokoje k počítači, ale bohužel v dopoledních hodinách bývá živo snad jen na diskuzích mezi ženskými na mateřské. To znamená, že se brzy začne nudit a otravovat. Už od půl desáté se chodí vyptávat, kdy bude oběd. při každé návštěvě kuchyně nakukuje do lednice, do špajzu, pod pokličky... a pochopitelně u všeho překáží. Chvílemi nabývám dojmu, že mám doma nejmíň tři chlapy - kam se vrtnu, tam na něj narazím.

Asi největší zkouškou však moje nervy procházejí, když manžel zůstane doma, protože ho "chytly záda". To snad musí být protivný i sám sobě. Plantá se v kuchyni ve snaze bolest rozhýbat. I v tomto případě stále nakukuje do lednice, špajzu, pod pokličky a vůbec všude, kde se dá. Jenže kvůli bolestem se pohybuje mnohem pomaleji než obvykle. Když něco potřebuju, tak se sakra načekám, než uhne. Požádat jej, aby mi něco podal je prakticky nemyslitelné, protože absolutně netuší, jaké potraviny doma máme a kde jsou (ačkoliv jsou už 12 let stále na stejném místě). Pro něj existují jediné dvě úložná místa: horní police v lednici a ve špajzu je to asi půl metru police za dveřmi. Nic víc doma pro něj neexistuje. Když mu konečně dojde, že mi v kuchyni překáží, spořádaně si sedne ke stolu a začne vykládat.

Pak si všimne mého "bordelníčku" - dcera mi kdysi ve škole vyrobila z keramiky stojánek na ubrousky. Ubrousky při stolování používáme jen vyjímečně, krom toho stojánek nebyl zrovna umělecké dílo. Ale byla na něj pyšná, tak jsem ho nemohla vyhodit. A potože se mi všude po bytě povalovaly nějaké "důležité" dokumenty a účty, dostala jsem nápad je strkat právě do toho stojánku. Jsou pěkně všechny pohromadě a když je stojánek plný, tak ho proberu a doklady pozakládám nebo zrecykluji na teplo. Manžel se začal bordelníčkem probírat a zjišťovat, co z toho by mohl spálit. Jako by neměl u kotle dost novin! A protože je slepej jak patrona, tak se vyptával jestli může to nebo to spálit a co to je za doklady. Já si na lince v klidu šoulám karbošky a vůbec teď nemám čas ani chuť řešit nějaký papíry. S mojí odpovědí, že nevím, se nechce spokojit a hlásí mi od koho ten který doklad je.

"Nevím, nech to tam, já se pak podívám."

"Já jen, že bych to spálil, jestli to není k ničemu."

"Nezajedem dneska na oběd do Zátiší?" odpovídám poněkud nelogickou otázkou.

"Proč?" diví se.

"No, že bych se tady na to vykašlala a šla přetřídit ty papíry, když ti najednou tak strašně překáží."  říkám poněkud nakvašeně.

Manžel se zvedl a záda-nezáda beze slova vypadl ven. Docela to vypadalo, jako by se urazil. Naštěstí ne, s úderem poledne se objevil jako by se nic nedělo. Někdy je na zabití, ale stejně ho miluju.