(Ne)plánované seznámení

V dobách před-intenetových také byli osamnělí lidé, kteří usilovně hledali životní partnery. A jejich možnosti se příliš nelišily od těch současných virtuálních. Prakticky v každých novinách byla inzertní rubrika a dokonce existovaly celé inzertní noviny nebo časopisy. Takže místo brouzdání na netu se brouzdalo tištěnými inzeráty a vybíralo. Domnívám se, že nabídka nebyla ani tehdy o moc lepší než je dnes.

Přiznám se, že jsem se také pokusila pár let po rozvodu hledat nového partnera prostřednictvím inzerátů. Ale po pár schůzkách jsem usoudila, že až zas tak moc zoufale se necítím. Začala jsem mít neodbytný dojem, že svět je plnej nekňubů, kteří potřebují chůvu a ne rovnocenou partnerku. Rozhodla jsem se, že než takového, to radši zůstanu do konce života sama. To jsem se nemusela rozvádět, ten můj ex-omyl taky potřeboval vodit za ručičku, a to doslova (i ráno do práce jej bylo potřeba odvést, jinak si to cestou rozmyslel a nedošel tam).

Kromě inzerátů však tehdy také existovaly různé agentury specializující se na vyhledávání vhodných partnerů a seznamování. Jejich služby byly docela různorodé: od vyhledání partnera počítačem na základě vyplněného dotazníku, přes různá videa až po seznamovací večírky nebo víkendové akce. Nevím, nakolik jsou tyto agentury úspěšné. Já se však na jednom takovém seznamovacím večírku poznala se svým současným manželem.

Poněkud kuriozní na tom našem seznámení je, že ani jeden z nás se tam nešel seznamovat - i když možná manžel tak trošku jo. Já po fiasku s inzeráty netoužila poznávat další ňoumy, a už vůbec ne vážně. Ale doprovodila jsem tam kamarádku, která tou dobou měla pocit, že už je nejvyšší čas si najít partnera a styděla se vyrazit sama na lov. Můj manžel tam byl jako "tichý" společník majitele agentury, který měl za úkol vmísit se do davu a svou nenuceností odbourat prvotní trému a rozpaky.

Seznámili jsme se tedy. Ale od našeho seznámení uběhlo dlouhých pět let, než jsme spolu začali chodit. Během těch pěti let jsme si párkrát zavolali, vyměnili pohlednice k vánocům a velikonocům a 1-2x do roka se někde sešli na kafe. Náhoda tomu chtěla, že mi po těch pěti letech zapomněl poslat vánoční pohlednici, a tak mi místo toho rovnou zavolal. Mezi řečí se zeptal, jak budu trávit Silvestra. Když zjistil, že budu trčet sama doma, nabídl mi, že bychom si mohli spolu někam vyrazit. Ačkoliv jsem po tom nijak zvlášť netoužila, tak jsem přikývla. Předpokládala jsem totiž, že takhle na poslední chvíli se mu nepodaří sehnat nic volného. Jenže neznala jsem jeho konexe. Zavolal kamarádovi ze seznamky a ten mu zase u svého kamaráda v baru zajistil stoleček pro dva. Nedalo se nic dělat, slíbila jsem to, tak jsem musela jít. Nikdy jsem toho nelitovala, ten večer patřil k těm nejkrásnějším v mém životě. Zřejmě i v jeho, protože na to často společně vzpomínáme a každý Silvestr slavíme naše "seznámení".

Za to, že jsme dnes manželé vděčíme oba jedné (dnes už nefungující) seznamovací agentuře. A to dokonce hned dvakrát. Poprvé nás jen seznámila. Ale bez její pomoci (tedy jejího majitele) by se naše první "rande" nejspíš nikdy neuskutečnilo. Jsme spolu už 10 let a stále to mezi námi jiskří stejně jako na TOHO Silvestra.