Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
Ticho za čokoládu
25. září 2011 | 21.18 |
Tento týden zemřel manželův vzdálený strýček. Vyjádřeno rodovými vazbami: s manželovou maminkou byli vlastníci. Tedy přízeň hooodně vzdálená, zde na Hané (možná i jinde) vyjadřovaná slovy "naše a jejich kráva se napily z jednoho potoka". Přesto s touto rodinou manžel udržuje snad nejvřelejší vztahy ze všeho svého příbuzenstva a i oni nás mají celkem v oblibě, o čemž svědčí pozvání na pohřeb, který se odbýval "v úzkém rodinném kruhu". Dokonce i na parte byl použit u termínu posledního rozloučení minulý čas, což dává tušit, že mimo onen úzký rodinný kruh rozesílali parte až po obřadu.
Nepochybovala jsem, že manžel bude chtít na pohřeb jet a slušelo by se, abych ho doprovázela, přestože jsem onoho "strýčka" viděla jen jedenkrát v životě. Nastala otázka, co s Honzíkem. Téměř celý týden jsme řešili, zda ho vzít sebou, nebo požádat babičku o hlídání, čímž bychom jí však znemožnili se pohřbu zúčastnit. Tchýňka sice na pohřby nechodí, ale toto je přecejen něco jiného. Je to rodina a krom toho i její poslední vrstevník z rodiny. Tušila jsem, že se bude chtít také rozloučit a nemýlila jsem se.
Nakonec jsme se rozhodli, že Honzíka vezmeme sebou. V nejhorším případě s ním odejdu z obřadní síně a počkáme venku. S tím jsme tedy vyrazili.
Před odjezdem jsem Honzíkovi vysvětlila, že jeho kamarádům Terezce a Lukáškovi umřel dědeček a že se s ním pojedeme rozloučit. Snažila jsem se, aby to jeho dětský rozoumek pochopil a připomenula jeho dědečka, co už spinká na našem hřbitůvku. Také jsem mu vysvětlila, že tam musí být strašně moc hodný a hlavě úplně potichu a slíbila mu za to velikou čokoládu. Přesto jsem měla obavy, jak to zvládne.
Honzík překvapil. Před vstupem do obřadní síně štěbetal. Vyptával se na všechno možné kolem pohřbu, hřbitova, jeho dávno zemřelého dědečka i toho "strýčka". Když jsme vešli, znovu jsem ho šeptem upozornila, že teď musí být úplně tiše. Ani šeptat se nesmí! A pro jistotu ještě připomněla tu čokoládu.
Ačkoliv obřad netrval ani půl hodiny, bylo to dlouhé. I pro mě, dospělou. Po očku jsem sledovala, co na to Honzík. Vrtěl se na židličce, občas se přitulil ke mě nebo k tatínkovi, ale celou dobu ani nepípl. Vím, že se tam strašlivě nudil, a přesto to vydržel. Překvapil nás i všechny ostatní.
Zato po skončení obřadu prořízlo důstojné ticho hřbitova jeho hlasité: "Mamí, já chci čokoládu!" Jenže to nebylo tak jednoduché, čokoládu jsem pro něj měla v autě. A tatínek šel pomoct odnést květiny na hrob. Snažila jsem se ho uklidnit, že čokoládka je v autě a že pro ni půjdeme, hned jak přijde tatínek. Celkem marně. Ačkoliv nikdy nechodil na kurzy asertivity, celkem obstojně ovládá metodu "poškrábané desky". Jako kolovrátek neúnavně opakoval svůj požadavek, zcela ignorujíc vše, co jsem mu říkala.
Konečně manžel dorazil, odemčel auto a já mohla tomu prckovi zacpat ústa čokoládou. Nic už nerušilo klid odpočívajících nebožtíků. Na hřbitově se opět rozprostřelo důstojné ticho.