Rasismus je důsledek

Každému normálnímu člověku je celkem jedno, jak si žijí černoši v Ugandě, indiáni v rezervacích, číňani ve své domovině, arabové v Iráku... Nanejvýš je politujeme a pošleme pár drobných na nějaké dobročinné konto. Nevadí nám ani jiné rasy žijící v jiných zemích. Dokonce nám nevadí ani některé rasy, hostující u nás. Proč nám nevadí vietnamci, číňani, černoši? A proč nám tolik leží v žaludku cikáni, alias romové?

Představte si, že máte nějaký domov. Máte ho rádi, zvelebujete si ho podle svých představ, máte v něm památky na své předky i na vlastní krásné okamžiky, je v něm kus vás samých. A pak vám přijde nějaký nezvaný host (nejlépe maminka nebo tchýně). Přijmete ho, pohostíte, necháte ho se vykoupat, přespat... Jemu se u vás zalíbí a tak se rozhodne zůstat ještě pár dní. S ničím nepomůže a nechává se jen obskakovat. Při náznaku vaší nelibosti, začne citově vydírat. Atmosféra houstne. Po pár dnech vám začne pomalu předělávat domov podle svých vlastních představ o kráse a útulnosti. Najednou jsou pryč vaše skleničky po babičce, místo nich je tam nějaká moderna. Zmizí obrázky, které malovaly vaše děti a nahradí je něco od věhlasného malíře. Snažíte se být trpěliví, vysvětujete, obhajujete, ustupujete. Kam až jste ochotní ustoupit? Nakonec to nevydržíte, vybuchnete a hosta sprostě vyhodíte. To se pochopitelně neobejde bez pořádné "italské" scény, jejímž důsledkem je, že vás následujících několik dní sousedi pomlouvají, jak jste byli sprostí, a přitom je váš host takový milý člověk.

S rasismem je to stejné. Celá staletí si někde žijeme. Pak přijdou nějací cizáci a požádají o pohostinnost. Poskytneme jim ji a oni se rozhodnou tu zůstat. Ale místo nějaké snahy přiložit ruku k dílu, si nárokují čím dál větší kus našeho krajíce. Pomalu a opatrně se snaží změnit poměry v zemi ve svůj prospěch. Jak daleko jsme ochotni jim ustupovat? Jednou musí nastat okamžik, kdy řekneme své rázné "DOST!"

Když se ohlédneme zpět do historie, zjistíme, že soužití dvou nebo více odlišných kultur na jednom území snad nikdy nedopadlo dobře. Nakonec to vždycky skončilo válkou, jejíž vítěz potom určoval další pravidla hry. Poražení se buď přizpusobili, nebo odešli jinam. Když měli štěstí, tak jinde tu válku vyhráli a mohli zase oni diktovat podmínky.

Obávám se, že jiné řešení nebude mít ani romská otázka u nás. Můžeme se snažit sebevíc, jednou to bouchne. Žádná dohoda to nezachrání. Dohoda znamená kompromis. A kompromis znamená, že se musíme sami něčeho vzdát. Při každém kompromisu mají obě strany pocit, že do něj vložili více než získali. To vede ke snaze změnit dohodu, nebo pokud to nelze, tak k jejímu porušování. Jsme tu doma, oni jsou tu hosté. Jednou přijde okamžik, kdy trpělivost přeteče. Pak už bude záležet jen na tom, která strana bude v přesile, případně kdo je sympatičtější sousedům. Trošku se obávám, že čím víc různými dohodami a ústupky ten otevřený konflikt oddalujeme, tím menší šanci máme vyjít z něj vítězně.