Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
U červeného volka
8. prosinec 2010 | 15.49 |
Nechodíme příliš často na oběd do restaurací. Obvykle jen párkrát do roka. A ve většině případů jsme se službami našeho pohostinství spokojeni. Žebříček nejhorších podniků, kam už zřejmě nikdy nevkročím, je velmi krátký - vlastně dosud obsahoval jen tři podniky. Nedávno jsem připsala i restauraci U červeného volka v Olomouci na Dolním náměstí.
Když tak o tom zpětně přemýšlím, už název sám dosti napovídá. Je jen otázkou, kdo je v tomto případě tím rudým volem. Neschopný majitel s přístupem jak za bolševika, nebo zákazník čekající jak vůl na jídlo více než hodinu? Za tu dobu zřejmě pomalu ale jistě rudne vzteky. Proč tam tak dlouho ten vůl zákazník vlastně sedí? Možná proto, že si říká, že už to snad musí každou chvíli být, že když už to vydržel takovou dobu, že těch pár minut už to taky vydrží....
Jenže pár minut nejsou dvě. Pár minut se protahuje na další čtvrthodinku, půlhodinku... Od Červeného vola jsme odcházeli téměř nachlup přesně za dvě hodiny od našeho vstupu. Objednali jsme si každý jen kofolu a nějakou minutku. Dodnes nechápu, proč se těm jídlům říká minutky? Zřejmě to nemá nic společného s přípravou, jak jsem se doposud mylně domnívala. Ne, název mnohem spíš označuje přibližnou dobu konzumace - tedy že se dá počítat na minuty a nepřesáhne čtvrt hodiny.
A můj řebříček: (řazeno podle mého subjektivního hodnocení kvality)
- První příčka patří jednoznačně Zemanově kavárně v Brně, pobočka na Jezuitské ulici. Důvod? Jednoduché: Přišli jsme, usadili se ke stolečku a čekali na obsluhu. Personál si sice mohl nohy uběhat, ale náš stoleček nějak neměl v popisu práce. Po cca hodině, kdy si nás nikdo nevšímal, jsme se rozhodli změnit lokál. "Naschledanou a přijďte zas!"popřál nám číšník, kterého jsme cestou ven míjeli.
- Druhou příčku obsadil mírně rasisticky zaměřený hotel Koruna na náměstí v Pecce. Tady nám sice hned po příchodu byl nabídnut jídelní lístek a za pár minut jsme si již mohli objednat. Bohužel pro nás jsme nehovořili tím správným jazykem. Zatímco jsme čekali na oběd se u nášeho stolu vystřídaly dvě německy mluvící rodiny, a my mohli jen závsitivě slintat. Když konečně devizoví cizinci v celé hospodě poobědvali, dočkali jsme se i my tuzemci.
- U červeného volka v Olomouci - viz výše.
- Restaurace Atrium v Brně, Josefská ulice. Tuto restauraci jsme si kamarádkami oblíbily a scházeli se v ní na plky. Jenže po změně majitele kvalita služeb poklesla. Jednou při přesedání z vlaku na vlak jsme měli čas a tak jsme zašli na oběd. Naše Bára si objednala uzený se zelím a knedlíky. To, co jí přinesli sice odpovídalo názvu, ale uzený bylo studený, tepelná úprava zelí proběhla způsobem ze sklinky do mikrovlnky a knedlíky už měly své mládí dávno za sebou.
PS: Pokud máte dojem, že zmíněným podnikům křivdím, tak vězte, že zkušenosti jsou staršího data (až na volka). Od té doby jsem tyto zařízení nenavštívila, ani na tom nehodlám nic měnit.