Sny se plní

Já mám vlastně taky takovou knihu. I když nemá žádnou fyzickou podobu. Mám ji ve své hlavě. Jsou tam přání a sny reálná i nereálná. Některá jsou tam zapsaná už od dob mého dětství, některá jsou čerstvá. A kupodivu u mnoha z nich už je odškrtnuté políčko "splněno".

Zrovna nedávno jsem si na to vzpomněla. Právě jsem se naučila taj-či sestavičku nazývanou Ohnivá koule. Byla to jedna z prvních sestav taj-či, kterou jsem viděla a hned se ji chtěla naučit. Vlastně mě ke cvičení taj-či přivedla. Ale trvalo to celých 15 let, než jsem se k ní znovu dostala. Mezitím jsem se naučila jiné sestavy, možná i krásnější a pohybově bohatší. Ale k té zatracené "kouli" se nějak pořád ne a ne dostat. Samozřejmě jsem si tento svůj sen mohla splnit už dávno, různé kurzy právě na tuto sestavu jsou všude možně. Takže kdybych si opravdu za tím šla,... Jenže na druhou stranu bych se možná ochudila o to ostatní, co mi taj-či dává. Splnila bych si jeden sen a vrhla se na něco jiného.

Napadá mě otázka: Má si člověk jít za svými sny, nebo trpělivě čekat až přijde ten správný okamžik? Asi je to individuální. Já mám asi příliš mnoho snů. Jít si za nimi a plnit si je by asi vyžadovalo spoustu času i peněz. A trošku se i obávám, že nakonec bych mohla být i zklamaná. Pořád se za něčím honit... Sotva něco splním, už se zase ženu za dalším snem... No, nic pro mě!

Ano, člověk by si měl plnit sny. Ale asi ne za každou cenu. Nakonec by se z toho mohla stát jen honba za body.