Zákon akce a reakce

Zatímco ve většině oborů se dá následná reakce předpokládat, v životě nikoliv. Zde jsou jednotliví aktéři totiž velmi nestabilní. Vše závisí na spoustě dalších faktorů a tak nikdy nemůžeme odhadnout jak druhý zareaguje.

Proč to vlastně píšu? Mnoho lidí není s něčím ve svém životě spokojeno. Stále hledají odpovědi na otázku, jak přimět partnera, děti, tchýni, rodiče aj. k tomu, aby se chovali podle jejich vlastních představ. Odpověď na tuto otázku je vlastně úplně jednoduchá: Změnit sami sebe a své chování.

Změna sebe sama je jediná cesta k tomu, jak změnit druhé. Přesně podle zákona akce a reakce. Pokud změním své chování v určité situaci, budou i ostatní nuceni reagovat jinak.

Jednoduchý příklad: Co řeknete manželovi po příchodu domů?

"To je dost, že už jsi přišel!" a podbarvíte to naštvaným tónem hlasu? Pak je celkem logické, že manžel odpoví něco ve stejném duchu.

Nebo ho přivítáte s úsměvem: "To je dobře, že už jsi doma."? Pak by se dala předpokládat i nějaká vlídná reakce.

Samozřejmě to neplatí univerzálně. Záleží na osobnosti dotyčného, na jeho momentálním stavu a na dalších věcech.

V našem chování se zabydlely určité stereotypy. A stereotypní jsou i reakce nás i našich nejbližších na určité podněty. Pokud nám tedy něco na chování našich blízkých vůči nám vadí, je jediná cesta jak to změnit: Změnit své chování vůči nim. Někdy stačí i maličkost.

V mnou uvedeném příkladě říkají obě věty téměř to samé. Jste rády, že je manžel už doma. Ale zatímco věta první (To je dost, že už jsi přišel!) v sobě skrývá výčitku: Kde jsi byl tak dlouho, jsem tu pořád sama, potřebuju abys byl víc doma a pomáhal mi... Věta druhá (To je dobře, že už jsi doma.) v sobě ukrývá: jsem ráda, že jsi přišel, chyběl jsi mi aj... Záleží na tónu, jakým se řeknou ale i na tom, jak budete v konverzaci pokračovat.

Vím, lehko se to říká. Změnit sebe sama je nesmírně těžké a chce to skutečně silnou vůli. Ale proč se o to alespoň nepokusit? Jen nějakou malou změnu a jen v jedné jediné situaci.....