Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.
Jsem členem
|
Úspěchy a ocenění:
|
Plánované rodičovství
23. červen 2010 | 13.00 |
Setkávám se s tím poměrně často a nepřestává mě to udivovat. Spousta lidí kolem si plánuje rodičovství. Teď nemám na mysli, kdy vlastně počnou dítě, ale především to, jací budou rodiče. A pak to nevyjde podle jejich představ a oni mají pocit, že jako rodiče selhávají.
Mám pocit, že jsem jiná = divná. Kamarádka se mě zeptá, jak dlouho plánuju kojit a já nevím. Jak dlouho bych měla? Půl roku? Rok? 15 měsíců? Déle? Já nevím, jak dlouho to vydržím já. Jak dlouho to bude vyhovovat mému miminku. A hlavně, já to neřeším - až usoudím, že nastal ten pravý čas, tak prostě přestanu. A tak odpovídám s úsměvem: "Uvidíme..." V lepším případě je to akceptováno podobně jako bych řekla: "Nemám chuť se bavit o kojení." V tom horším bych taky mohla dostat přednášku o přednostech kojení - naštěstí se zatím nestalo, nejspíš bych přišla o kamarádku. Co je taky do kamarádky, která si o mě myslí, že jsem idiot, že? Jsem divná, kojení naplánované nemám. (Mimochodem odstavil se zcela sám když mu bylo přesně 9 měsíců a 7 dní - a mohla bych si plánovat co bych chtěla).
Taky je dobré, když se mě někdo hned po příjezdu z porodnice zeptá, kam mi bude prcek chodit do školy, když tu naši zavřeli? A doporučí mi, která z okolních škol je podle nich nejlepší. Možná je nejlepší právě teď, ale bude tomu tak i za 6-7 let? A bude dobrá pro moje dítě? Kam půjdou ostatní děti? A bude pro to moje lepší chodit do dobré školy jako jediné ze vsi, nebo sice do horší ale zato s kamarády? Ani toto zatím neřeším. Jsem zvyklá se rozhodovat podle konkrétní situace a hodlám udělat to, co budu v ten okamžik považovat za nejlepší pro moje dítě. Zase jsem divná! Kdyby nám páni poslanci odhlasovali, že už v 1 roce začíná povinné školní docházka, tak vím přesně, do které školy mi prcek chodit nebude. Ale za 6 let může být právě tahle nejlepší v okrese.
6px; font-family: "Trebuchet MS", "Geneva CE", lucida, sans-serif; color: rgb(86, 86, 86); text-align: justify;">Z legrace občas říkám, že prcek bude elektrikářem po dědečkovi. Jakmile někde objeví káblík, už si s ním hraje. Musím být neustále ve střehu, aby se na nějakém neoběsil, ale prostě není v mých silách všechny káble před malým ukrýt. Najdou se však lidé, kteří ten můj vtípek nepochopí a začnou se vyptávat, jestli bych právě toto povolání pro dítě chtěla a proč. Většinou to doplní o poznámku, že oni by si přáli aby jejich ratolesti dělali to a to. Jsem divná! Pro mě je to tak daleká budoucnost, že mi to prostě mozek nebere.
Nedávno mě vytočila naše babi. Podle příruček by prcek měl už víceméně jíst sám a já jsem špatná matka, že mu při jídle nedám do ruky lžičku. Bohužel, prcek asi tu příručku nečet. Lžíci mu při jídle občas do ruky dám, ale přestože ví, že patří do pusy, používá ji zatím převážně k bouchání do stolu. Můj dřívější pokus přistrčit mu i talířek málem skončil nutností vymalovat celou kuchyň, neboť bouchnutí lžící do plného talířku a následné dekorace na stole a přilehlém okolí ho naplnily takovým nadšením, že sebrání lžíce i talířku ořval a zůstal pro ten den bez oběda, protože už nebylo možné ho tou lžící nakrmit. Asi jsem divná, ale příručky neberu vážně. Občas si v nich sice čtu, ale spíš jen proto, abych věděla, jak je prcek daleko a co mě s ním v nejbližší době pravděpodobně čeká. Některé věci přijdou dřív a jiné později. Přece ho nesvážu na 3 měsíce do kozelce jen proto, že v příručce píšou, že děti se pokouší o první krůčky v 10-ti měsících, že? No jo, já zapomněla, on to nečet, takže se klidně postavil někdy mezi 7. A 8. měsícem! Místo aby se učil brát věci do prstů, což prý v téhle době normální děti dělají. Jsem prostě divná, poznámky o tom, co už by měl ve svém věku umět a že sousedovic o měsíc mladší Kačenka už to umí, mě nechávají klidnou. Moje dítě se totiž rozvíjí zcela neplánovaně a navzdory všem příručkám.
Kdysi jsem u prvního dítěte udělala tu chybu, že jsem mu chtěla předat i lásku ke stejným věcem, které mám ráda já. Dnes už vím, že to byla chyba - možná bychom dnes pubertu prožívali méně bouřlivě (ale možná taky ne, kdo ví?). Tím, že budu dítko brát na koncerty vážné hudby z něj ještě Mozarta neudělám. A tím, že ho budu tahat po hradech a zámcích v něm lásku k historii nevypěstuju. Rodiče, jejichž děti s nimi sdílejí nadšení pro stejné koníčky, tohle nikdy asi nepochopí. Takže jsem divná, protože nemám naplánovaný, co všechno s prckem budeme podnikat. Chtěla bych ho vzít do ZOO, do lesa, po památkách i do muzeí, do divadla i do kina... Ale bude on vůbec chtít? Uvidíme... Takže v tomhle jediném bodě plánuji. Ano, plánuji více naslouchat svému dítku a nesnažit se z něj za každou cenu vydolovat pocity, které stejně nemá. Jak říká jedno pořekadlo: Komu není s hůry dáno...
Neplánuji ani spousty dalších věcí. Moje plánování čehokoliv jde tak maximálně 10 dní dopředu. A vždy jsem připravena operativně změnit plány. Vždycky, když slyším jak si někdo něco plánuje dlouho dopředu, vybaví se mi ta scénka z "Básníků", kdy nápadník předvádí harmonogram pro budoucí manželství...
Život se přece nedá naplánovat!