Co dal uplynulý rok

 Rok 2018 je už pár dní za námi. Přes všechna má odhodlání, ani tentokrát jsem nebyla na blogu příliš aktivní. Tak mi alespoň dovolte tento rok nějak shrnout, možná i zhodnotit. Uvidíme, co z toho nakonec bude, až to dopíšu 

Leden

Začátek roku byl celkem poklidný. Paměť už mi tak neslouží, tak jsem se pokusila vypomoct si kalendářem. V lednu v něm mám jen dva záznamy: paličkování a posezení s děvčaty z Ženského klubu. V paličkování jsme společně dělali rybičku. Už jsem na ni skoro zapomněla! Je moc hezká, ale zatím ji nemám nafocenou ani na blog. Měla jsem plán, jak ji využiju, ale zatím jsem ho nezrealizovala. Není to mou vinou. Chtěla jsem si s ní ozdobit nové džíny, jenže za celý rok jsem ve své velikosti sehnala jen elastické a to by fakt nedělalo dobrotu. Tenhle "úkol" se tedy přelévá do dalšího roku. S děvčaty z Klubu míváme pravidelně 2x do roka setkání spojené s výstavkou našich prací. Krom toho se ale s některými z okolí scházíme i častěji. Na těchto komorních setkáních nás hostívá cukrárna v Prostějově na náměstí, kde si dáváme kafíčko a hřešíme nějakou tou sladkostí. K 31.12. v naší části okresu ukončil činnost podnikatel, který zajišťoval autobusovou dopravu, a ta tedy od 1.1. přešla pod jiného poskytovatele. Ten zcela zásadním způsobem změnil jízdní řády, čímž většině cestujících značně zkomplikoval život. Po přívalu stížností a kritiky nakonec došlo během února a března k nápravám.

Únor

byl ještě nudnější. Byla jsem jen v paličkování a dokončila rybku, kterou jsem začala v lednu. Ony ty první dva měsíce jsou pravidelně takové bez náplně. Nemám ráda zimu, a tak ani nikam moc nechodím. Navíc v naší části republiky je celkově srážek pomálo, tedy i těch sněhových. Minulou zimu sněžilo přesně 3x a nikdy to nevydrželo. Za zmínku snad stojí jen to, že jsme tchýňku stěhovali do domova důchodců. Bohužel, nedalo se nic dělat, nepřišli jsme na způsob, jak jinak jí zajistit nepře 24 hodinovou společnost. Možná to zní divně, ale tchýňka skutečně nepotřebuje nějakou extra péči, ale pokud zůstane sama byť i jen na pár minut, tak její psychika spustí fyzické potíže, z nich začne panikařit, čímž se ty obtíže pochopitelně zhorší, ještě větší panika...  - prostě taková spirála. V takových případech jsme vždy volali rychlou s podezřením na srdeční kolaps. Pobyla si týden - dva v nemocnici "na pozorování", kde byla naprosto v pohodě, tak nám ji vrátili domů a za pár dní jela znovu. Nakonec ji z nemocnice přeložili na psychiatrii, kde byla skutečně zavřená s přestávkami několik měsíců. Ve srovnání s psychyatrií je ten domov důchodců přecejen lepší.

Nebudu se nikomu snažit nalhávat, že je tam šťastná, ale po psychické stránce je tam v pohodě. Za ten skoro rok, co tam je, neměla žádné zdravotní problémy. Manžel se švagrem ji několikrát do týdne navštěvují a téměř každý víkend si ji buď my, nebo švagrovci bereme domů.

Březen

Hned začátkem března mám narozeniny. Hádejte, kolikáté byly loni! ....45. Původně jsem své narozeniny totiž nechtěla slavit vůbec a doufala, že se máma nepozve sama, jak to poslední roky dělává. Ale navrhla mi, abychom přijeli my k nim. Nevím. jestli to myslela vážně, ale já raději rychle kývla. Pořád lepší než si dělat starosti kvůli lidem, kteří nejen že to neocení, ale ani se nedokážou zdržet kritiky a nemístných poznámek (tím myslím hlavně moji mámu).  V březnu se také rozrostla naše domácnost o nového člena - Borna, psa rasy Cane Corso. Jeli jsme si pro něj až za Žilinu. Všichni jsme se do něj zamilovali, je to takový náš plyšáček. A koncem měsíce také proběhlo tradiční jarní setkání našeho Ženského klubu spojené s prodejní výstavkou ručních prací - tentokrát opět v Kojetíně, který nás hostil už poněkolikáté.

Duben

začal Velikonocemi, ale ty u nás až tak výjimečné nebývají. Ovšem duben je také sezónou medvědího česneku, a právě ten byl příčinou našeho výletu do Kroměžíže. V tamní Podzámecké zahradě totiž hojně roste a my si chtěli pár sazenic vydloubnout a zkusit zasadit u nás na zahradě. Jsem už napnutá, zda letos vyrostou. ZUŠ-ka pořádala tradiční hudební akademii. Bylo to teprve jeho druhé veřejné vystoupení, však byl také ve druhém ročníku. Ale když začal hrát a sálem to doslova zašumí obdivem. Podobné reakce mívají většinou jen žáci posledních ročníků. Určitě si dovedete představit, jak jsme na něho s manželem byli hrdí.

Květen

V květnu jsem pořádala velkou zahradní párty pro svého tátu a jeho přátele z tanečního kroužku. Udělali si výlet, přijeli vlakem do sousedního městečka a procházkou přišli k nám. U nás si odpočinuli, poobědvali nějaké dobrůtky z grilu, ochutnali koláče, co jsem napekla, něco popili... Honzík přitáhl klávesy a zahrál něco ze svého skromného repertoáru. Navečer se pak vrátili autobusem do Brna. Jedna ze slípek nám před časem začala kvokat a manžel někde sehnal oplodněná vajíčka, tak jsme ji na ně posadili. V květnu už jsme se mohli radovat z vlastních kuřátek. Také jsem se po mnoha letech znovu zůčastnila setkání spolužáků. Několikrát jsem v minulých letech žádala, aby se srazy dělaly v sobotu, protože většina z nás mimobrněnských na to v pátek musí obětovat dovolenou. Marně, Brňáci zřejmě nechtějí přijít o svůj víkend na chatě či chalupě. Jako obvykle se nás sešlo málo - asi jen 15 ze 40. Na vině však nebyl jen páteční termín. Kdysi jsem si jen tak ze zvědavosti spočítala všechny spolužáky, kteří během těch osmi let chodili do třídy - bylo jich přes 80. Ze třiceti prvňáčků do osmičky došla jen zhruba polovina - nějaký semknutý kolektiv prakticky neměl šanci vzniknout.

Červen

Školní akademie se opět vydařila. Nevím, jak jinde, ale u nás škola využívá veškerou techniku, kterou kulturní sál disponuje. Představení je dobře ozvučeno a nasvíceno, což jej přibližuje skutečnému kulturnímu zážitku. A děti si to skutečně užívají. Honzíkova třída si tentokrát vymyslela světelnou šou. Všichni se oblékli do černého a polepili se svítícími tyčinkami. Bylo to úžasné, akorát světelné podmínky (tma) v sále neumožňovaly pořídit fotky nebo dokonce kvalitní nahrávku. Škoda, že v příštích letech akademie nebude. Na závěr školního roku jsme byli na "Zimní olympiádě", kterou pořádá recesistické sdružení Nezamysličtí Mažoreti. Jak už asi tušíte, byla to legrace. Na závěr potom "zasněžili" místní nejvyšší horu Mount Nezamysl (8000 mm n. m.) speciální pěnou, v níž si mohli všichni zařádit. Zavřeli nám hlavní silnici na Prostějov. Objížďka negativně zasáhla zejména nás dojíždějící, tedy nejspíš jen mě, protože nikdo jiný si oficiálně nestěžoval, všichni hudrali jen tak mezi sebou. Nějakého chytráka na dopravním podniku napadlo, že všichni dojíždějící zcela jistě uvítají, když si budou moci ráno pospat stejně dlouho, jak byli dosud zvyklí a vůbec jim nebude vadit, když do města dorazí s 10 minutovým zpožděním. Stejně tak opačným směrem, tedy z města, zase autobus odjížděl o 10 minut dříve. Pro mě to znamenalo, že mi ráno v Prostějově ujede poulička a já budu muset přes celé město pěšky a do práce dorazím uhnaná a zpocená jak pes a s víc než půlhodinovým zpožděním. A naopak zpátky domů dorazím s dvouhodinovým zpožděním (tedy až v 8 večer), protože žádným způsobem nedokážu chytit svůj autobus - a to jsem vyzkoušela fakt všechny možnosti. Díky tomuto problému jsem zjistila, že mám fakt úžasného manžela. Ne, že bych to před tím nevěděla, ale toto jsem považovala nad jeho možnosti. Zapojil všechny své síly a donutil dopravní podnik k dalším úpravám jízdních řádů, abych to zase stíhala.

Červenec

byl toulavý - to už ostatně někteří víte. O zážitcích z atomky v Dukovanech i dovolené v Krkonoších jsem  již podrobně psala a nemá smysl se opakovat. K tomu pak přibyla Honzíkova oslava narozenin. Letos jsme je slavili nadvakrát. Po březnové zkušenosti jsme opět přijali pozvání z Brna, čímž jsme snížili počet setkání s mojí mámou, která má narozeniny týden po Honzíkovi. A potom jsme si ještě doma udělali soukromou oslavu s přáteli na zahradě spojenou s koupáním, grilovačkou, bečkou a dalšími aktivitami. Děcka se zase vyřádily na trampolíně, houpačce, hrály různé hry a vůbec se pěkně vyblbli. A nesmím zapomenout na zatmění měsíce, které tentokrát připadlo na pátek, takže jsme mohli bez obav ponocovat. S Honzíkem jsme si ustlali na zahradě na trampolíně (občas tam v létě spáváme), aby nám nic z toho zážitku neuniklo. Krom toho v červenci také dozrává většina ovoce a zeleniny na naší zahrádce a tak mě čekal pravidelný zavařovací maraton: meruňky, višně, jahody, maliny, angrešt, rybíz, okurky... Naštěstí to netrvá dlouho a domácí marmeláda se s těmi kupovanými vůbec nedá srovnat!

Srpen

už byl více v poklidu. K zavaření už toho moc nezbylo. Ale zase začalo postupné vyvražďování ptáků. Zpočátku fakt jen pozvolné, slepice ještě pořád občas nesly a jejich nároky na krmení víceméně stačil pokrýt bio-odpad z kuchyně a zahrady. Manžel také vyvraždil králíky, protože jsme je nestíhali konzumovat a začínali se nám v mražáku nebezpečně hromadit. Však ještě i teď po půl roce čerpám ze zásob. Místo chovu králíků se rozhodl zahltit náš jídelníček pro změnu rybami. Udělal si rybářský lístek, zaplatil povolenku, opatřil udice a ostatní potřeby a 3x do týdne vyrážel k vodě. Honzík zase projevil zájem o výstavu Cosmos Discovery v Brně na výstavišti. Slyšela jsem o ní už dříve, ale nějak jsem ji pustila z hlavy, takže dobře že si vzpomněl. Když už jsme byli na výstavišti, navštívili jsme i Slovanskou epopej. Dle mého mínění, ty obrazy patří k národnímu kulturnímu pokladu a každý by je měl alespoň jednou za život vidět. My s manželem jsme je viděli už kdysi v Krumlově a jsem ráda, že je mohl vidět i Honzík, i když jen polovinu z nich.

Září

nebývá školáky příliš oblíbené. Kromě školy začaly však také kroužky a ZUŠka. Honzík dostal nového učitele - skutečného klávesistu, první dva roky ho učila klavíristka. Sice ho naučila techniku hry, ale je hodně pozadu ve využívání funkcí nástroje. Vlastně se naučil jen přepínat různé nástroje, jinak nic a to je škoda, protože klávesy jsou nástrojem, který napodobí malý orchestr. Ostatně malou ukázku jste měli možnost slyšet o Vánocích. Co se týče dalších kroužků, měli jsme jen omezené možnosti výběru. DDM sice nabízí obrovské množství kroužků, ale školní rozvrh a ZUŠka zabírají prakticky každé všední odpoledne. Ze šesti kroužků, které by ho bavily, a kam by rád chodil nakonec časově vycházel pouze jeden - rybářský. Nakonec jsme mu povolili i stolní hry, ale jen proto, že jsou v pátek. Jinak jeho týden vypadá následovně: Po - klávesy, Út - odpolení vyučování, St - rybář, Čt - odpolední vyučování, Pá - nauka, stolní hry. Žádný všední den se nedostane domů před půl čtvrtou. Myslím, že je to dost nabitý program, když se má ještě připravovat do školy a cvičit na klávesy. Naštěstí mu to nedělá problémy. Svatého Václava a s ním spojený prodloužený víkend jsme odjeli na Vranovskou přehradu. Měli jsme zamluvenou apartmánovou chatku na okraji pláže, prakticky skoro hned u vody (kdyby byl normální stav hladiny). Byl tu nádherný klid, kemp byl skoro prázdný, jen pár nám podobných "šílenců" přijelo s karavany, nebo si je tam pronajali. Chlapi každé ráno a večer vyrazili zkusit štěstí a přes den jsme výletovali po okolí. A nesmím zapomenout na dárek od manžela: sice nemám ani narozeniny, ani žádný svátek, nebo výročí, dostala jsem jej jen tak pro radost. Nechal mi udělat na míru vitrínu pro panenky.

Říjen

Náš Ženský klub přijal pozvání Polského klubu zúčastnit se setkání a výstavy ve Svibici. Původně nás mělo jet více, ale nakonec jsme zůstaly s Chudobkou samy dvě. Já si to nemohla nechat ujít, protože Svibici jsem si přála už dávno navštívit. Jestli si vzpomínáte, zajímám se o rodinou historii, sestavuji rodokmen a sepisuji rodinnou kroniku. Ta z tatínkové strany je prakticky hotová, ale na mamčině větvi stále ještě pracuji. I když to pro kroniku a rodokmen nemá příliš velký význam, tak jsem chtěla navštívit místo, kde se narodila moje babička. Takže kromě úžasné atmosféry na výstavě jsem ještě vyrazila na krátkou procházku po okolí a nafotila si pár fotek. Když už zmiňuju tu kroniku, tak jsme měli také úmrtí v rodině. Zcela nečekaně nás opustíl strýc Pepek, bratr mamky. Opět mě to přimělo k úvahám o životě vůbec a k tomu, že bych si neměla nic odpírat, protože život je příliš krátký. Všichni pokrevní příbuzní (co jsem při sestavování rodokmenu dohledala) z mamčiny strany umírají příliš brzy - zatím se nikdo nedožil věku, ve kterém bych já měla odejít do důchodu. Mamka je první adept, že by tu hranici mohla překročit, ten věk se jí blíží a zatím vypadá zdravě. S případnými potížemi by se nám stejně nepochlubila, svým pokrouceným pohledem to vnímá jako osobní selhání. A konečně jsem se taky dostala na dlouho plánovaný bleší trh v Přerově. Zatím každý termín konání se shodoval s termínem, kdy jsem měla paličkování, a to je pro mě důležitější. Blešák v Přerově je široko daleko vyhlášený a svým rozsahem mě fakt překvapil. Asi vám nemusím říkat, že jsem se jela hlavně podívat, jestli tam neseženu nějaké panenky. To poštovné začíná být už nehorázně drahé, v některých případech značně převyšuje hodnotu panenky, kterou bych si chtěla koupit. Jednu jsem tam koupila, už dlouho jsem ji chtěla. V inzerátech se sice občas objevuje, ale poštovné bývá skoro dvojnásobné než bývá její cena. Tady byla doslova za hubičku. Ještě jsem přikoupila pár doplňků pro panenky, abych měla rekvizity k focení.

Listopad

S nastupujicí zimou mé aktivity pomalu ustupují. Nemám zimu ráda a pokud by to bylo možné, nevylezla bych vůbec z baráku. Kromě nutného docházení do zaměstnání, jen pár věcí mě dokáže přinutit opustit teplo domova. V listopadu to bylo tradiční pozdimní setkání Ženského klubu, opět v Kojetíně a s výstavkou. Počasí tentokrát bylo fakt hnusné, takže své domovy neopouštěli příliš ani místní obyvatelé. Návštěvnost byla mizerná, ačkoliv jindy tu bývá živo, protože zvolená hospůdka je na oblíbené trase výletníků, cyklistů i kratších procházek. Ovšem návštěvnost se podepsala jen na našich tržbách, které stejně všechny bereme jen jako příjemný bonus. Jsme hlavně rády, že se vidíme, pokecáme, vyměníme si zkušenosti, vzájemně si obdivujeme práce... Prostě atmosféra úžasná. Na sv. Martina jsou u nás hody. Den nebývá ničím výjimečný, jako každá jiná neděle. Žádná hodová zábava ani jiné akce. Minulý rok se zastupitelstvo rozhodlo tento den ozvláštnit alespoň koncertem vážné hudby v našem nádherném kostele. Tenkrát jsme něco měli, ale letos jsme si koncert nenechali ujít - tedy já a Honzík, manžel tvrdý rocker to odmítl. Koncem měsíce jsem byla na školení v Brně. V tomto počasí jsem domů nějak moc nespěchala, a tak jsem si domluvila setkání s kamarádkami ze školy. Byli jsme čtyři, ale jen málokdy se podaří, abychom se sešly všechny naráz.

Prosinec

se tradičně nesl ve znamení Vánoc a příprav na ně. Letos jsem adventní výzdobu poněkud odbyla. Vlastně jsem jen v obyváku dala na stůl vánoční ubrus a adventní věnec. Chtěla jsem udělat panenkám vánoční pokojíček, ale nakonec jsem se k tomu moc nedostala - byla jsem ráda, že jsem jim potapetovala stěnu a přidělala okno se záclonkami. Výroba krbu se odkládá na neurčito. Stromeček jsem jim koupila už před lety a schovala jsem ho tak dobře, že jsem ho od té doby nenašla - asi budeme muset vymalovat, to se vždycky najde spousta zapomenutých a ztracených věcí. I pečení cukroví jsem letos poměrně odbyla, přesto se mi podařilo napéct 9 druhů. Zredukovala jsem množství těsta na polovinu, to znamená, že od každého druhu jsem měla místo čtyř jen dva plechy. Těsta už dávno dělám v robotě. Krom toho jsem si vybrala pokud možno ty druhy, které dají nejméně práce. Krom toho mi manžel, jako každý rok, zabral na jeden víkend všechny plechy klobásama.  Protože to bylo těsně před Vánocema, dělala jsem si na FB legraci, že vyrábíme vánoční řetězy. Štědrý den byl v poklidu. Většinu věcí jsem si připravila už den předem. Uvařila jsem jen rybí polévku a osmažila kapra. Jako každý rok jsme se se švagrovci podělili o tchýňku. Švagr měl v práci noční, tak si ji vzali dopoledne a po obědě byla u nás. Nadílka se vydařila, všichni jsme se vzájemně trefili do vkusu těch ostatních. Honzík měl největší radost ze souboru stolních her a z digitálního foťáku. Manželovi jsem koupila rybářský sonar. Musel se hned pochlubit kamarádům rybářům a ti mu k takovému dárku gratulovali a už se domlouvali, že s ním budou chodit na ryby. Po Vánocích mě čekala "povinná" návštěva u rodičů v Brně. Jezdím tam fakt nerada, ale zase je to lepší varianta, než když oni přijedou k nám. Obvykle je tam dusná atmosféra a já jsem jak na trní, kdy z mámy vypadne nějaká blbost, která mě zraní na duši. Na to je doslova expert a ještě to umí tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Od jisté doby se snažím nezůstávat s ní nikdy úplně sama. Naštěstí tentokrát vše proběhlo v poklidu.

Až na odchod strýce byl minulý rok veskrze pozitivní. Ty malé každodení trablíky nestojí za zmínku, stejně jako nezmiňuji drobné každodenní radosti, kterých jsem si dopřávala v hojném množství. A protože už to byl druhý pozitivní rok v pořadí, moje duševní zdraví se také pomalu začíná vracet do normálu. To se projevuje hlavně tím, že se lepší můj "únavový syndrom". Ještě před dvěma lety jsem potřebovala spát 15 hodin denně, abych byla fakt odpočinutá a jen s vypětím všech sil jsem byla schopná fungovat po 12-hodinovém odpočinku. Můj život se tenkrát smrskl do dvou činností: Chození do práce a spánku, a to vědomí můj stav navíc dál a dál zhoršovalo. Dnes mi stačí jen 10 hodin, ale jsem schopná bez větších problémů fungovat i po 8-hodinovém spánku. Díky tomu jsem mohla po konzultaci s lékařkou snížit dávky svých antidepresiv. Z koktejlu tří různých prášků mi zbyl jen jeden, ovšem bylo zase nutné u něj zdvojnásobit dávkování. Ten už mi nejspíš zůstane doživotně, aby mě chránil při silnější stresové zátěži, která by mě jinak hodila zpět na začátek léčby. Jestli se někdy jeho dávka ještě sníží, je zatím ve hvězdách.