Skutečně svobodnými se staneme až tehdy, když nás už vůbec nebude zajímat, co si o nás myslí ostatní lidé.

van vendy: Fotky jsem taky spíš v rychlosti přelétla, přestože vím, že zabijačky se pořádaly bez problémů a patří to k životu, ale pohled na krev mi nedělá dobře. Když jsme byli děcka, tak jsme nesměli na dvůr dřív, dokud nebylo prase zavěšené, pak jsme ocmrndávali a sledovali ten cvrkot, tu souhru, ochutnávání náplně do jitrnic (taky jsme koštli), porcování, krájení syrového sádla na vyškvaření a všechno kolem. Řezník byl fakt machr a všichni se docela otáčeli, aby všechno odsejpalo a maso a ostatní se co nejdřív zpracovalo.
Nejvíc mi chutnal ovárek s křenem.
Ale co jsem nesnesla, tak jednou zabijačku našich vietnamských prasátek. Největší chyba mýho života, ochočit si je. Blbost! Ke zvířeti, určenému na porážku, si člověk nesmí vypěstovat vztah. A už vůbec mu dávat jméno...