Když jsem nastupovala do práce, kromě jiného jsem se také obávala ranního vztávání. Za ty roky v domácnosti jsem odvykla vstávat brzy, vlastně jsem jen velmi zřídka vstávala před sedmou. A najednou bác, pracovní doba od šesti, což znamená vstávat o hodinu spíš.
Už dávno jsem zapomněla, jak je svět po ránu krásný. Ačkoliv mi cesta do práce kolmo netrvá ani 10 minut, snažím se vyjet už po půl šesté. Když se mi to podaří, tak každých pár metrů zastavuju a fotím. Na cyklostezce je docela hustý provoz. Cyklisté mě míjejí spěchajíce do práce. Nejspíš si v duchu ťukají na čelo, co je to tam za magora.
Jejich škoda! Ale možná už to viděli mockrát, a tak jim to nepřijde. V polích se válí cáry mlhy z nichž vykukují vrcholky vzdálených stromů. Nedaleko cesty se ve strništi krčí zajíci. Občas vykoukne bažantí hlava a ostražitě se rozhlíží kolem. Za zády mi vychází slunce....
