Země za monitorem

Za monitorem počítače je kouzelná země zahalená modravým oparem. Vstoupit může každý, kdo zná tajný kód a vyťuká jej na klávesnici svého kompjútru. Pak už stačí jen zmáčknout Enter a rázem se ocitneš v jiném světě. Ve světě, kde se realita prolíná s fantazií.  Ve světě, kde vedle normálních lidí žijí také blázni, ale i víly, čarodějnice a draci. Ve světě, kde je možné téměř všechno a záleží jen na tvé fantazii.

Každý příchozí je vítán, ať už přijde cíleně, nebo jen náhodou. Dveře všech domů jsou vždycky otevřené a zvou k návštěvě. Dokonce i tehdy, když obyvatelé zrovna nejsou doma, můžeš vejít a na chvíli si odpočinout, ukrýt se před nepřízní počasí i nakouknout v kuchyni pod pokličky... Mnoho obyvatel této země už na to doplatilo, byli svými hosty okradeni. Přesto svůj dům stále nechávají otevřený pro své přátele a známé i pro náhodné kolemjdoucí.

Kdokoliv chtěl, mohl si v té zemi postavit vlastní dům. Jedinou podmínkou bylo, že každý dům musí zůstat otevřený a pohostinný ke všem hostům. A země tak rostla a vzkvétala. Ale spolu s tím také přibývalo drobných i větších krádeží. Spousta návštěvníků se domnívala, že když je dům otevřený a přístupný, tak si mohou i cokoliv vzít a ozdobit tím svůj vlastní příbytek.

Doneslo se to až ke králi země: "Lidé jsou nespokojení, bouří se." hlásili mu jeho rádci. "Musíš něco udělat, nějak zakročit, jinak zemi opustí a ona zpustne!"

Král se zamyslel. Jeho rádci mají pravdu, nikdo nebude chtít žít v zemi, kde není bezpečno. Potřebuje někoho, kdo by dohlédl na pořádek mezi obyvately. Někoho kdo by rovnal jejich spory. Někoho, kdo by jednou pro vždy zloděje a darebáky ze země vyhnal. Ale kde takového člověka vzít? Ptal se rádců, jestli by se té práce chtěl někdo z nich ujmout. Ale každý měl svých starostí dost a jen zavrtěli hlavou. Hledal tedy poctivého a silného člověka mezi svými poddanými. Ale ani tam jej nenašel. Až jeden stařeček mu poradil, ať požádá o radu moudrého kouzelníka.

Král se tedy vydal za kouzelníkem pro radu. Kouzelník vyslechl stížnost na poddané a souhlasil s tím, že je třeba najít někoho, kdo udělá tomu zlodějskému řádění přítrž. Slíbil králi, že mu s hledáním pomůže a zahleděl se do své křišťálové koule. Ale koule se zamlžila. "Koule říká, že v celé zemi není jediný člověk, na kterého bys mohl vložit takové břemeno odpovědnosti." Pravil kouzelník. "Ale nezoufej a nechej porazit nejsilnější dub v království. Dej jej přitesat do podoby člověka. Vezmi všechny své rádce a o novém měsíci přineste dřevěnou sochu sem ke mě."

Král sice nerozuměl, ale kouzelníkovy rady uposlechl.

Když se přiblížil nový měsíc, král s rádci netrpělivě spěchali i se sochou za kouzelníkem. Ten už je očekával a v kotlíku nad ohněm míchal jakýsi lektvar. Podal jim ostrý nůž a požádal je, aby se jeden po druhém řízli do prstu, protože potřebuje od každého tři kapky krve na dokončení lektvaru. Konečně byl lektvar hotový.

Všichni utvořili kruh kolem sochy. Každý rádce přistoupil, napil se lektvaru  a pronesl: "Dávám ti do vínku to nejlepší, co ve mě je." Potom políbil sochu. To se opakovalo několikrát, dokud se nevystřídali všichni včetně krále. Nakonec kouzelník tiše zamumlal jakési zaklínadlo a přistrčil zbytek lektvaru k ústům sochy jako by jí dával pít. Sotva se tekutina dotkla dřevěných úst, socha ožila a zhluboka se napila.

"Tady je tvůj soudce." povídá kouzelník. "Dubové dřevo mu dává obrovskou vnitřní sílu, kterou ještě znásobují byliny použité v lektvaru. Spolu s vaší krví převzal ty nejlepší vlastnosti každého z vás: Moudrost, spravedlnost, pravdomluvnost, odvahu, výřečnost, humor... Bude ve tvé zemi dohlížet na dodržování zákonů a spravedlivě soudit prohřešky. Kdo se nebude chtít napravit, toho vyžene a jeho dům zboří. Ale pamatuj, zrodil se kouzlem a jeho moc nemůže trvat věčně. Jen pouhé dva roky ti může pomáhat, do té doby musíš najít někoho jiného nebo jiné řešení."

"Má nějaké jméno? Jak mu máme říkat?" Ptal se král.

"Lid sám mu dá jméno." odvětil kouzelník.

Král poděkoval, rozloučil se s kouzelníkem a všichni se vydali na cestu zpět do paláce.

Od té doby se dubový muž staral o právo a pořádek v zemi. Lidé před ním měli respekt a mnozí se ho báli. Jen malé procento lidí nikdy nic neukradlo. On však všechny nepravosti odhalil a hříšníky káral i trestal bez slitování. Ty nejhorší zloděje, kteří měli svůj dům vybudovaný jen a jen z kradených věcí rovnou vyhnal ze země a jejich domy zbořil, přesně jak řekl kouzelník. Říkal lidem pravdu, pravdu o tom, že jsou zloději, i když ukradli jen bezvýznamnou cetku, obrázek... Pravda bolí, mnohým se jeho výroky a soudy zdály kruté, a tak mu začali říkat Krutomluv. Jemu to nevadilo, byl na to jméno hrdý.

Postupně se kolem něj vytvořila skupinka poctivých a slušných lidí, kteří jej podporovali a obdivovali. Když asi po dvou letech služby začal Krutomluv slábnout, tito lidé se snažili mu v jeho boji proti zločinu pomáhat, chtěli být jako on. Z nich si tedy vyvolil několik nejnadšenějších a představil je králi jako své nástupce.

Král posmutněl. Zvykl si na jeho přítomnost. Mohl se na něj vždy spolehnout a najednou už tu nebude. "Zůstaneš alespoň mezi námi?" zeptal se.

"Ještě nějakou chvíli dohlédnu na své nástupce. Chci mít jistotu, že jsem vybral správně." odvětil Krutomluv. "Pak odejdu z tvé země "Za monitorem"  do skutečného světa."

"Uvidíme tě ještě někdy?" ptal se král i všichni jeho přátelé.

"Občas sem nakouknu, jak si tu vedete. Možná si tu někde  v ústraní postavím  malý srub, abych měl kde trávit volný čas. Je tu přece tak krásně..."

Krátce na to odešel. Jen ve svém domě nechal na rozloučenou vzkaz: