V týdnu jsme vyrazili na houby. Poprvé po 11-ti letech manželství. Ačkoliv mě manžel celých 11 let krmil historkama, jak vášnivým BYL houbařem a jak úžasné úlovky se mu podařily, my spolu na houbách nikdy nebyli. Tedy párkrát byli, ale po vystoupení z auta se manžel vždycky rozhlídl kolem a prohlásil, že "tady nic neroste a akorát tu posbíráme klíšťáky". Já sebrala těch pár hříbků, co jsme měli na dohled od auta a jelo se domů.
Tentokrát se však domluvil s kamarády, že pojedou s námi. Před nimi mu zřejmě bylo hloupý si takhle vymrčovat. Vyrazili jsme krátce po deváté a po zhruba půlhodině jízdy autem se silnice konečně zanořila do lesa a my mohli vybírat místo k zaparkování. Na většině vhodných míst už někdo s autem stál. Konečně se zadařilo. Popadli jsme košíky a hurá do lesa.
Les vypadal, jako by se ho noha houbařova nedotkla. A to i přesto, že jeho okraj lemovala barevná auta jako korálky na šňůrce. I přesto, že jsme stále potkávali vracející se houbaře s vrchovatými košíky. Náramě jsem si to užívala. Houby rostly na každém kroku. Vzpomínala jsem, jak je to dlouho, co jsem byla naposledy na houbách. To už bude víc jak 20 let. Za chvíli byly i naše košíky plné a my vraceli se k autu. Jenže cestou jsme stále naráželi na další a další hříbky. Bylo nám líto je tam nechat, tak alespoň ty nejhezčí jsme brali sebou.
Po návratu domů nás čekalo spoustu práce. Rozhodla jsem se houby zamrazit. Sušené nám možná věnuje brácha. Čistila a krájela jsem houby celé odpoledne. Manžel mi je odebíral a předsmažoval. Když se usmažily, byla jich hrstka. Zdálo se mi to málo, a tak jsem navrhla, abychom jeli znovu. Docela mě překvapilo, že manžel souhlasil a hned zavolal taky chlapům.
Na druhý den jsme si to tedy zopakovali, jen v jiném lese. Opět přeplněné košíky a doma spousta práce se zpracováním. Usoudila jsem, že zamražených hub máme celkem dost a rozhodla se zkusit zavařování. Můj strýc dělával výborné kyselé houbičky. Jenže strýc zemřel a nikdo z jeho rodiny si nepamatuje postup. Naštěstí dnes už máme internet. Po zadání správných slov do vyhledávače na mě vypadlo hned několik "zaručeně nejlepších" receptů. Jeden, ten který mi podle použitých ingrediencí připadal skutečně nejlepší, jsem si vybrala a pustila se do práce. Manžel zatím krájel na sušení houby, které se mi k zavaření zdály nevhodné. Naplnil sušičku a zbytek rovnal na noviny. Na sušení hub je sušička fajn věcička. Do večera byla první várka usušená. Houby na novinách jsem nechala do rána, kdy jsem je chtěla přendat do sušičky a pokračovat. Musela jsem je však přebrat, některé za těch pár hodin chytly plíseň.
Tento týden byl tedy zcela ve znamení hub. Nejenže jsme sbírali a poté zpracovávali, ale také byly součástí jídelníčku. Jeden den smaženice, další houbová máčka a ten třetí houbové karbanátky. Zítra možná prubneme ty zavařený, jsem hrozně zvědavá, jak se mi to povedlo.
Krom těchto zážitků, jsem také pochopila, proč houbaři vyrážejí do lesa tak brzy zrána. Jakmile les prozářilo sluníčko, houby "zmizely". Jako by je někdo začaroval. Ony tam stále byly, jen nebyly skoro vůbec vidět.