Původně jsem chtěla napsat článek o tom, jak to chodí v obchodě, co všechno musí obyčejná prodavačka zvládnout a kdo může za zkažený salámy. Jenže už ho asi nenapíšu. V ponděllí jsem dostala ránu, která mě na pár dní doslova ochromila. Z ničeho nic jsem se stala opět nezaměstnanou. Byla jsem propuštěna, spíš sprostě vyhozena bez udání důvodu. Důvod je však vždy.
Když jsem v pondělí měla končit směnu, zavolala si mě vedoucí do kanclu a s lítostí mi oznámila, že mi Hruška neprodlouží smlouvu, protože se mnou nejsou spokojení. Nechápala jsem. Nikdo si na nic nestěžoval, nebo o tom alespoň nevím. Nikdo nekritizoval mou práci, nikdo mi nic nevyčítal, snad kromě chybějícího zboží, které jsem měla na starost a které mi opakovaně ze skladu na prodejnu neposlali. Za to přece já nemůžu! V kase mi peníze nikdy nechyběly, spíš naopak, téměř denně tam bylo pár korunek navíc - tringelty od spokojených zákazníků. Zboží jsem se snažila objednávat tak, abychom na akcích vydělaly a díky těmto mým "spekulacím" jsme za tři měsíce byly téměř 10 tisíc v plusu a já doufala, že to pokryje alespoň část ztrát z uzeniny, zeleniny, dalšího rychle se kazícího zboží i slevových akcí. Přesto mě někdo, údajně naše inspektorka, vyhodnotil jako neschopnou. Nechápala jsem o to víc, že inspektorka, která nás přijímala, ke 31.7. skončila pracovní poměr a místo ní přišla nějaká jiná, se kterou jsem se osobně zatím ještě ani nesetkala. Proč mě vyhodila? Že by si přála něco nějak jinak, než její předchůdkyně. Pak přece nebyl prolém přijít a říct co a jak chce změnit? Mohla mi snad dát šanci. Nebo to bylo všechno jinak?
Vedoucí vypadala, jako že je jí to moc líto. Snažila jsem se alespoň od ní zjistit, co jsem dělala špatně, že mě propustili. V podstatě jsem se dozvěděla jen to, že "někdo se prostě do obchodu nehodí". Opakovala ještě několikrát, jak ji to mrzí, že chápe jak to máme s manželem těžký a že i jí to překvapilo, protože sice má někdo nastoupit místo mě, ale ona vůbec neví kdy, inspektorka je na dovolené a nenechala žádné kontakty ani na sebe ani na tu novou sílu. Prosila mě, abych ještě večer přišla pomoct s přeceňováním nové akce. V tu chvíli vypadala snad ještě zoufaleji než já, které zatím ani všehno pořádně nedocházelo a tak jsem kývla, že je ve štychu nenechám.
Těch pár metrů cesty domů mi připadalo skoro nekonečných. V duchu jsem se modlila: "Hlavně nikoho nepotkat!" Asi bych nezvládla se při výměně pozdravů nerozbrečet. S kamenou tváří jsem došla domů, složila se v předsíni na mražák a rozbrečela se. Jako malá jsem brečívala často, ale od jisté doby už brečívám jen tehdy, když se mi děje křivda a já se nedokážu nebo nemůžu bránit. Za chvíli se mi zvedl žaludek, moje nervy tedy dostaly pořádnou pecku, když se bouří i prázdné břicho (dnes jsem ještě nejedla).
Odebrala jsem se na onu místnost, kde jsem se složila vedle mísy. Zvracet jsem nemohla a nemohla jsem ani přestat brečet. Pořád jsem nemohla přijít na nic, co by dávalo nějaký smysl. Moje sebevědomí už dávno odplavalo kanálem: "Jsi absolutně neschopná! Ani na tak jednoduchou práci se nehodíš." znělo mi stále dokola v hlavě.
Jako první mě našel Honzík, to mě mrzí.
"Maminko, co se ti stalo?" vypadal docela vyděšeně, ale já mu v tu chvíli nedokázala odpovědět. Jednak jsem nemohla vůbec mluvit, a i kdybych mohla, stejně bych nevěděla co říct.
"Tati, tati, maminka na záchodě brečí!" vyběhl zase ven.
Chtěla jsem se trochu sebrat, aby mě manžel takhle neviděl. Ale místo toho jsem se rozbrečela ještě víc a znovu se začala dávit.
"Co se stalo?" manžel mě objímal a v jeho hlase zněly obavy.
"Oni mě vyhodili." s námahou jsem vykoktala a doufala, že tomu bylo rozumět. Zopakovat bych to snad už nedokázala.
Manžel mě držel v náručí a začal mě uklidňovat. Má na to skutečně talent, protože po pár minutách jsem už byla schopná mu i popsat, jak ten vyhazov proběhl a že vůbec nechápu proč.
Manžel se nasral. V takovém stavu mě snad ještě neviděl. Po pravdě, ani já si nepamatuju, že by mě něco takhle porazilo, natož taková blbost jako ztráta zaměstnání. Vlastně jsem ve ztrátách zaměstnání starý mazák, protože tohle bylo mé v pořadí už šesté místo.
Takže manžel se nasral a začal zjišťovat, jaký k tomu kdo měl důvod. Přes moje protesty si vzal můj mobil a vytočil číslo na inspektorku, tu původní. Nejprve se pokoušel zjistit, komu se to vlastně dovolal a když zjistil, že telefon "podědila" nová inspektorka tak jí rázně řekl, že chce znát důvody mého propuštění. Od inspektorky se dozvěděl, že prý přijímání a propouštění prodavaček je v kompetenci vedoucího prodejny. Ona (inspektorka) přijímá a propouští jen vedoucí, prodavačky jen vyjímečně, pokud je prodejna zrovna bez vedoucího. Manžel pro jistotu volal ještě na vedení do Ostravy a tam mu slova inspektorky potvrdili. Takže vedoucí mi lhala! To ona mě hodila přes palubu a ještě měla tu drzost mě žádat, abych přišla udělat další neplacený přesčas!
Zuřila jsem. Začínala jsem tušit i důvod svého vyhazovu. Ze stejného důvodu už mě jednou ve zkušební lhůtě vyhodili. Tenkrát si aspoň dali tu práci, a týden před vyhazovem začali kritizovat snad všechno, co jsem udělala. Po třech dnech už se ani nemuseli snažit hledat chyby, protože jsem byla tak vystresovaná, že jsem pomalu ani nevěděla, kde mám podepsat fakturu. Vyhazov byl svým způsobem vysvobození. Jenže s jedním z bývalých kolegů jsme se každý týden míjeli na jedné přestupní stanici a já se tak od něj dozvěděla, že na mém místě hned druhý den seděla dcera jednoho z největších, možná dokonce největšího zákazníka firmy.
Ta kurva! Mít ji v tu chvíli po ruce, tak bych jí pěkně od plic něco řekla a rozhodně bych si nebrala servítky. Jenže jak se znám, než bych došla do krámu, tak by mě vztek přešel a já bych už zas jen bulila. Manžel má však jinou náturu a do obchodu okamžitě vyrazil pod záminkou přinesení mých věcí, které jsem si chtěla vzít až večer, po přecenňování. Po návratu mi vylíčil, jaký tam udělal bengál a jak tam před ním stála jak zmoklá slípka. Zákazníci i holky hleděli jak péra a nevěděli co se děje. Nevím, jestli to tak bylo doopravdy, ale aspoň na chvilku mi to zvedlo náladu. Ale stejně jsem se celý den potácela od ničeho k ničemu a každá hloupost mě rozbrečela.
Ani na druhý den to nebylo o moc lepší. Cítila jsem se mizerně. Do toho volala vedoucí, že si musím převzít nějaké papíry a něco podepsat, ať se zastavím. Vůbec jsem netušila, jak tohle zvládnu. Obalila jsem si nervy tabulkou čokolády na vaření (jinou doma běžně nemívám) a vyrazila otestovat jejich pevnost. Manžel mě chtěl doprovodit, ale odmítla jsem. Nechtěla jsem nic řešit, jen podepsat, zbalit papíry a zase vypadnout, jak nejrychleji to půjde, abych se zas nerozbrečela. Ještě chvíli to asi potrvá, než se zase dám dohromady. Manžel asi věděl, jak na tom jsem, protože mi několikrát opakoval, abych si nezapomněla přečíst, co podepisuju. Možná jen díky němu jsem si to pak taky přečetla a hlavně si všimla, že tam chybí razítko a podpis firmy. Upozornila jsem na to vedoucí a ona, že neví, jestli je k podpisu a razítku na tyto dokumenty oprávněná. Tak jsem jí řekla, že dokud tam nebude firemní razítko a podpis, tak já nic podepisovat nebudu. Neochotně to podškrábla a buchla tam štempla s tím, že si na firmě ověří, kdo to může podepisovat a v případě potřeby bychom ty papíry vyměnily za nové, podepsané a orazítkované správnou osobou.
Cestou zpět jsem potkala jednu paní a ta se mě hned ptala, co se stalo, že už nejsem v obchodě. Co jsem mohla říct, než že nevím, jen matně tuším. Nechce se mi vypouštět své zatím neověřené domněnky a zatím jsem neměla sílu jít si dopoledne svoji domněnku ověřit. Ale od paní jsem se dozvěděla, že tam ráno byla místo mě nějaká nová, mladá. Krom toho, snad aby mě povzbudila, mi řekla: "Nic si z toho nedělejte, v sousední vsi Hruška vyhodila skoro všechy prodavačky." I manžel, který se během dne více pohybuje po dědině byl několikrát dotazován, co se vlastně stalo. Informace, které od lidí posbíral i ty, co jsem se dozvěděla já mě stále více utvrzovaly, že moje domněnka je správná.
Ještě jsem se necítila dost silná, abych mohla jít na zvědy do krámu. Ale byla jsem hrozně zvědavá, jestli jsou věci tak, jak si myslím. Vyslala jsem tedy manžela na zvědy. Nikoliv však do obchodu, ale za jednou jeho známou, shodou okolností prodavačkou ze sousední vsi. Krátce po nástupu do práce mi od ní přinesl spoustu užitečných rad k práci. Netrpělivě jsem očekávala jeho návrat. Paní také už bývalá prodavačka, byla velmi ochotná a sdílná a věděla snad všechno, kromě toho, že mě z práce vyhodili. Skutečně to bylo tak jak jsem tušila. Na mým místě je teď už bývalá vedoucí ze sousední vsi. Shodou okolností zrovna ta, kterou naše vedoucí před necelými třemi měsíci tak moc ispektorce doporučovala jako "hrozně šikovnou holčinu", a které každou chvíli telefonovala, aby si mohla půjčit do krámu kousek sýra (vzpomínáte, jak jsem na začátku psala, že prý na ni nemá žádný kontakt?).
Zprávy od manžela mi pomohly se trochu sebrat. Ne, že by mi ten vyhazov přestal vadit. Ale aspoň moje sebevědomí se zase vrátilo zpět. Snad přecejen nejsem tak neschopná, jak se mi snažila vedoucí namluvit. A můj muž je zlatíčko. I jeho péče mi pomáhá se znovu zvednout. Zítra jedeme na výlet! Jak tak koukám na hodiny, tak vlastně už dnes.