Buran ve městě

Bývaly doby, kdy pro mě brněnská MHD neměla tajemství. Dostat se odněkud někam nebyl žádný problém. Dokonce ani nebylo třeba znát zpaměti všechny spoje (u autobusů takřka nemožné), ale jen asi 4 přestupní uzly z nichž bylo možné se dostat dál. Ovšem je to už dlouho, co jsem z Brna pryč. Při své poslední návštěvě Brna, kdy jsem byla nucená po asi dvouletém půstu použít MHD dostal můj brněnský patriotismus pořádnou ránu. Uvědomila jsem si, že už jsem definitivně přestala být brňákem. Měla bych si urychleně obstarat příručku "Buran ve městě".

Moje jízda tramvají - ta poslední

Podobně nazvali svou povídku pánové Šimek a Grossmann. Popisované "nehody" jsem naštěstí nezažila. Ale byla to zajímavá anabáze.

Tenkrát jsem jela na sraz spolužáků. Ten se pravidelně odbýval v hospůdce v těsném sousedství Semilasa, kterou vlastnil jeden ze spolužáků a dobrovolný organizátor srazů. Z domovské vísky jsem vyrazila autobusem směr Brno a po hodině vystoupila na Zvonařce (pro neznalé poměrů, to je název autobusového nádraží v Brně). Autobusové nádraží je poněkud mimo většinu linek MHD. Ovšem mě to nemůže rozhodit, vím přece, kde staví autobus, který mě přesune blíž k domovu rodičů.

Jelikož spojení od nás z obce do Brna není zrovna ideální, přijela jsem do Brna o hodně dřív, než byl plánovaný začátek srazu a chtěla jsem tedy ten čas počkat u rodičů. Vykročila jsem tedy směrem, kde vždy bývala zastávka autobusu MHD. Ano, bývala! Už není. Toto zjištění mi poněkud pokazilo náladu. Ale co už, tak operativně změním plán a projdu se k vlakovému nádraží. Je to sice kus cesty, ale šaliny tam jezdí pořád a koleje do naší čtvrti snad taky ještě vedou. U nádraží je vše při starém. Potěšena tímto zjištěním nastupuji do správné šaliny a pohodlně se usadím na sedačku. Šalina projíždí známými místy a já sleduji, kolik se toho změnilo za ty asi 2 roky, co jsem tudy nejela. Najednou šalina sjíždí ze známé trasy a odbočuje na starou točnu, která se využívala jen při opravách silnice. V takovém případě obvykle zajišťovaly náhradní dopravu autobusy, které jsem však nikdy nevyužívala. Stejně jsem na příští stanici přestupovala. Proběhnu uličkou, zkratkou, k nejbližší zastávce autobusu, ovšem nikoliv k té přestupní. Cestou jsem potkala svůj autobus. No príma, teď budu muset na další čekat nejméně půl hodiny (sobotní interval)! Konečně tedy sedím v autobuse, který mě veze k bývalému domovu. K mému úžasu autobus zastavuje na rohu u staré konečné. Vzpomenu na autobus, který mi ujel a v duchu zakleju: Sakra, už jsem mohla být dávno na místě!"

Konečně jsem tedy doma u rodičů. Při pohledu na hodiny je mi jasné, že mám tak akorát čas si odskočit na záchod, napít se a příštím autobusem vyrazit zpátky do "města". Vlastně ani to ne, protože už tak to mám časově dost našponované. Jelikož mě čeká cesta linkou, kterou jsem chtěla jet od Zvonařky, tak se alespoň táty zeptám, jestli stále ještě jezdí a hlavně jestli jezdí k Semilasu. Přestupuju v místě, které se k přestupu příliš nehodí. Plánovači jízdních řádů zřejmě vůbec netuší, jak to tam vypadá, protože autobusy se zde obvykle kříží. Jenže ve snadném přestupu brání velký brněnský okruh - frekventovaná čtyřproudová silnice. Sice je tam přechod se semafory, jenže právě přijíždějící autobus nemáte šanci stihnout. Nezbývá, než počkat na další. Po další půlhodině vdechování výfukových plynů z projíždějících aut konečně můžu pokračovat. I tentokrát projíždím po známé trase, protože nedaleko Semilasa jsem dlouhá léta chodila na kurzy angličtiny. Proto také bezpečně vím, že zastávka autobusu je přímo naproti spolužákovy hospůdky. Autobus zastaví "zboku" Semilasa. Příští zastávku vystupuju. Nachystám se ke dveřím a v duchu už se těším na příjemnou atmosféru v hospůdce.

Co se děje? Proč nezastavujeme? Autobus pokračuje vesele dál. Po prvním leknutí se vzpamatovávám. Nejspíš zastávku přesunuli za roh. Jenže on nezastavuje ani za rohem a pořád jede dál a dál. Po pár sekundách už začínám mít pocit, že snad nikdy nezastaví a pojede až na konečnou. Konečně zastavuje až za Slovaňákem na Skácelové. Rychle vypadnu ven, snad aby si to řidič nerozmyslel a nakonec mi nepřibouchl dveře před nosem. Kolem projíždí autobus opačným směrem, což znamená, že nemá cenu čekat na další. Takže si opět udělám procházku. Však to není daleko, jen necelý kilometr.