V životě snad každého rodiče nastanou chvíle, kdy má pocit, že jeho dítě není jen obyčejné dítě, ale živelná katastrofa. Vždycky říkám, že jakmile jsou děti tiše a v klidu, měl by rodič zbystřit smysly. Ticho je totiž podezřelé! Normální dítě je ticho snad jen když spí.
Ticho sice opravdu znamená, že si dítko spokojeně hraje. Ale rozhodně bychom měli začít pátrat po tom, jak, kde a s čím si vlastně tak spokojeně hraje. V 90% případů se nám ve finále jeho "tichá" hra nebude líbit.
I přes své dlouholeté zkušenosti s dětmi jsem dnes ticho podcenila. Tedy spíš jsem byla tak zabraná do práce, že jsem si nepovšimla podezřelého ticha.
Honzík se nějak dostal k našim starým razítkům. Sice nemají žádnou raznici, ale jeho přirozená inteligence mu zřejmě napověděla, jak z nich dostat ven podušky s razítkovou barvou. Mě to kdysi trvalo snad hodinu, než jsem přišla na mechanizmus, jak tu podložku z razítka vyndat, abych ji mohla natřít - nechtěla jsem vypadat jako blbka a ptát se na to.
A zřejmě bude mít v krvi indiánské předky, protože si okamžitě vyrobil válečné malování na celém těle. Když říkám celém, myslím skutečně CELÉM. Jediným nepostiženým místem byla záda od pasu nahoru - tam si nedosáhl. Zvlášť záležet si dal na intimních místech. Takhle černýho pindíka nemaj snad ani černoši v Africe.
A ta razítková barva docela dobře drží! Sice jsem ho hned šoupla do vany a vydrhla, ale stejně pořád ještě není úplně čistý.