První pracovní týden je pryč a já přemýšlím o tom, jak shrnout své dojmy. Víceméně to shrnul můj manžel, když mi předevčírem řekl: "Ty z té práce chodíš domů polomrtvá, ale vypadáš šťastně."
To vystihl docela přesně. Únavou sotva pletu nohama. Vlastně mě překvapilo snad úplně všechno. Největší strach jsem měla z ranního vstávání a jízdy na kole. Ani na jedno nejsem zvyklá. Ale opak je pravdou. Mám snad v těle zabudované nějaké hodiny a každý den se budím pár minut před tím než zazvoní budík. Téměř o tři hodiny dříve než jsem dosud vstávala. A doprava kolmo v čase, kdy se nad poly válí cáry mlhy a nad hlavou zní ptačí koncert mě dokonale osvěží.
Nečekala jsem však, že největší problémy mi bude dělat chůze. Každý den jsem za směnu nachodila asi 12 km. To snad není tak moc. Ale nohy tvrdí něco jiného. Dosud jsem si myslela, že se kolem domácnosti docela dost nalítám, ale asi to není pravda. Chodit jsem nejspíš odvykla.
Na druhou stranu jsem strašně ráda, že jsem vypadla z toho stereotypu ženy v domácnosti. S ostatními jsme se za ten týden celkem poznali. Je to pestrá směska lidiček s nimiž bych se asi normálně nikdy nepotkala. Za těch pár dní jsme se sblížili a mám pocit, že je z nás celkem dobrá parta. Snad nám to vydrží po celý ty čtyři měsíce.
K naší šestce přibyla ještě slečna odsouzená k veřejně prospěšným pracem. Ta nám idylku poněkud narušuje. Je to rozmazlený hubatý fracek. Je jí 23 let, vypadá tak o 5 let starší a chová se jako by jí bylo o 5 let míň. Takhle vyváděla naše Bára v sedmnácti. Musím se hodně ovládat, abych jí něco neřekla. Nechci dělat zbytečně ještě větší dusno, obzvlášť když už to má tzv. za pár.
Práce jako taková je namáhavá. Alespoň pro mě, která byla zvyklá sedět v kanceláři. Ale zase je to podstatně méně stresující. Žádná zodpovědnost, žádné shánění informací bůhvíkde, žádné problémy k řešení, žádné šibeniční termíny. Jen chodník pode mnou a nebe nad hlavou.
Nakonec nějaké fotky:
Ves v ranním oparu
Čápi nedaleko naší základny