Konečně mám práci. Po téměř pěti letech v domácnosti, z toho jeden rok intenzivního hledání a rozesílání životopisů na všechny světové strany jsem se konečně také dopracovala k osobnímu pohovoru při konkurzu. Za ten rok jsem se účastnila pouze jediného pohovoru, kde jsem bohužel neuspěla. To místo nakonec dostala jakási důchodkyně na zkrácený úvazek. Ať se pak nikdo nediví, že jsou lidi na důchodce nabroušení, mají sedět doma, když mají ten důchod a nezaclánět lidem úplně bez příjmů. Mě se nikdo neptal, jestli by mi zkrácený úvazek vadil.
Od té doby stále nic. Dokonce i volných vhodných míst je čím dál méně. Úspory se tenčí a já si připadám čím dál víc k ničemu. Lidi, já bych šla i zametat, jen abych alespoň na chvilku změnila ten ubíjející stereotyp ženy v domácnosti. Jenže v nabídkách úřadu práce nejsou ani uklízečky, tyto místa jsou snad ještě více nedostatková než kterákoliv jiná. Pokud člověk nemá známé, má smůlu.
Ale štěstí se na mě usmálo a konečně se uvolnily podmínky pro obsazování dotovaných míst na veřejně prospěšné práce. Zatímco donedávna mohla tato místa být obsazována pouze uchazeči se základním vzděláním, později to bylo rozšířeno i na vyučené. Už při minulé vlně náborů se podmínky rozšířily i na uchazeče s maturitou, ovšem jen do 25 let věku. A tentokrát se mohou o tato místa ucházet i ženy po mateřské dovolené. A tak jsem si řekla, že bude lepší něco než současné vůbec nic. Paní úřednice z pracáku je vůči některým lidem velmi chápavá, a tak mi jen sdělila, že pokud budu mít zájem, můžu se pokusit zabojovat o nějaké takové místo. Ať prý si to rozmyslím a eventuálně si přijdu pro doporučenku.
Já si nic moc nerozmýšlela. Akorát jsem se doma zeptala manžela, jestli by měl něco proti tomu, kdybych šla na 4 měsíce zametat chodníky. Chvíli jsme probírali všecka pro a proti, hlavně jestli se zvládne sám postarat o Honzíka, protože nástup je už v srpnu, ale školka až od září. A vyrazila jsem nejprve pro doporučenku a potom na konkurs. První pokus jsem udělala do nedalekého ústavu sociální péče. Bylo by to fajn místečko, pěkně zašité mimo veřejnost, kde většinu práce stejně udělají chovanci ústavu. Docela jsem se těšila, že to místo mám vlastně v kapse, protože jsem bílá, čistá, spolehlivá, pracovitá, navíc inteligentní a vůbec. Ale dostala jsem ledovou sprchu. Ačkoliv jsem byla mezi čekajícími snad jediná, kdo o tu práci doopravdy stál, tak jsem nebyla vybrána. Moje sebevědomí se ztrácelo někde v hloubce pod zemí: "Jsem k ničemu, nehodím se ani zametat!"
Naštěstí je v okolních obcích o tyto "dotované" zaměstnance poměrně velký zájem a tak mě za dva dny čekal další konkurs.
Tentokrát měl manžel konexe a tak den předem navštívil svého kamaráda (starostu), trošku poplkali a mezi řečí se mu zmínil, že přijdu na konkurs a že bych o tu práci vážně stála. Vystála jsem tedy frontu spolu s asi 20 dalšími uchazeči vesměs tmavší barvy. Na chodbě bylo celkem živo jak se všichni mezi sebou bavili, tak bylo víceméně jasné, že tentokrát jsme tu jen dvě s vážným zájmem o práci - já a jedna čerstvá absolventka zahradnického učiliště. Napodruhé jsem tedy úspěšně prošla konkursem a získala místo "údržbáře veřejných prostranství".
Vím, není to žádné prestižní zaměstnání. Taky to však není napořád, jen na 4 měsíce. Navíc, pokud by se mi nějakou náhodou podařilo najít si jinou práci, mohu ihned (ze dne na den) odejít. A na druhou stranu je to skoro doma, na kole tam dojedu za 5 minut. Když to vezmu z pohledu dojíždění, tak najít si práci v oboru a tedy i lépe placenou v některém z okolních měst vyjde finančně téměř nastejno, protože téměř 2 tisíce sežere autobus a krom toho je potřeba také počítat s nemalou dobou strávenou cestou do/z práce.
Docela se na tuto sice krátkou, ale novou etapu svého života těším. Těším se, že přijdu mezi lidi, že budu na čerstvém vzduchu a dělat něco, co snad bude za mnou i vidět. Raduju se z toho, že alespoň na čas nebudu finančně závislá na manželovi. A tak trošku si pohrávám s myšlenkou, že pravidelná jízda na kole a následný pohyb na čerstvém vzduchu by mohly také příznivě působit na moje tělíčko.
Zatím jsem tedy plná optimismu a těším se na věci příští. Ale jaká nakonec bude realita?