Zatímco minulý týden tu ještě stále vládla paní zima, během víkendu došlo zřejmě k předání žezla a konečně na trůn usedla královna Vesna. Mám pocit, že k tomu došlo snad ze dne na den a mrzí mě, že zrovna o víkendu, kdy jsem líná vstávat a protože mě nic nenutí, tak ven nechodím před polednem.
Ale hned v pondělí ráno, když jsem vedla Honzíka do školky jsem si všimla toho rozdílu, ačkoliv na dědině nic jarního nekvete. Bylo to však ve vzduchu. Zatímco v pátek bylo všude naprosté ticho, dnes zpívali ptáci jako o život. Strhla jsem si čelenku z uší, abych si ten koncert mohla vychutnat. Asi jsem vypadala jako cvok, protože jsem každých pár kroků zastavila a rozhlížela se, odkud to vlastně zní. Dělávám to často, protože ptáky podle zpěvu nerozeznám, ale chtěla bych. Tak se rozhlížím, jestli zpěváčka uvidím, abych si ho mohla spojit se zvukem.
Hned po příchodu domů, jsem se prošla ještě po zahradě. Za pěkného počasí tam chodívám každé ráno, v létě tam dokonce straším hodně časně a v noční košili. Ale rána jsou ještě studená. Během dne jsem však párkrát šla zkontrolovat, jak se naše zahrádka pomalu probouzí k životu.
Konečně se také objevily nějaké kvítky. Pravda, sněženky už kvetou nějakou tu dobu, ale to jsou spíš jen takoví poslové jara. Konečně tedy otevřely hlavičky i fialové a žluté krokusy. A hned se na ně slétly pilné včelky. O kus dál už vystrkují lístečky tulipány, narcisky a hyacinty. Ale ze všeho nejvíc mi dělá radost pažitka rašící v koutku skalky. Už se těším na čerstvé vitamíny. Obhlížím zbytek zahrady a hledám, co dalšího kvete. Ale nacházím jen fialové hluchavky, na všechno ostatní je ještě příliš brzo. Místo květů jsem v koutě zahrady objevila poměrně velkou plochu doslova provrtanou malými dírkami. Zřejmě v těch místech zimovali v zemi nějací broučci, které teplo vylákalo ven.
Na rybníčku byla sice ještě stále silná vrstva ledu, tedy kromě části s vodopádem. Voda je čistá a je vidět až na dno, v hloubce cca 2 m můžete spočítat snad všechny vrbové lístky, které tam na podzim napadaly. A bohužel také pár rybek, které zimu nepřežily. Ostatní rybky zatím ještě líně plují u dna a je na ně nádherný pohled. Prohlížela jsem dno ostřížím zrakem a snažila se zjistit, jestli přežil alespoň jeden z našich tří jeseterů. Žádného jsem však neviděla. Při odchdou jsem však zjistila, že jeden určitě nepřežil, jeho zbytyk se ukrývaly zamrzlé v ledu v rákosí.
Aby toho nebylo málo, konečně jsem včera také poprvé uviděla naše malé králíčky. Narodili se už před dvěma týdny, nevíme přesně kdy, protože dovčerejška byli zachumlaní v pelíšku a vůbec nebyli vidět. Teprve včera byla obě hnízda odkrytá a uvnitř chlupatý chumel uší a nohou.
Odpoledne jsem se pustila do hrabání trávy. Aby mi nebylo v zahradě smutno, vzala jsem si tam Bobíka. Pak se odněkud vyloupla naše slečna Micka. Micka má právě "své dny", chodí pozadu a nastrkuje každýmu, kdo kolem ní jen projde. A Bobík flirtování krásné slečny neodolal... Jaro je zřejmě skutečně tady.
