Kde je naděje?

Když vám umírá někdo blízký, cítíte beznaděj. O to větší, čím déle to trvá.

Moje kamarádka má rakovinu. Je to už pět let, co jí to zjistili. A ona stále bojuje. Bojuje o každý měsíc svého života. Mám pocit, že už je jediná, která věří, že má nějakou naději. Když dobrala první chemo, tak jsme také všichni věřili. Jenže nemoc se stále vrací znovu a znovu. Je to už pokolikáté. Nerozumím tomu. Vždycky řekne, že skončila chemo. A pak že znovu začíná....

Nikdo z nás to nechápe. Proč ona? Vždyť je tak mladá - jen o dva roky starší než já. Tehdy, když jí diagnostikovali rakovinu, jí ještě nebylo ani 35 let. Maminka slečny v pubertě a dvou malých holčiček, které tehdy ještě ani nechodily do školy. Za těch posledních pět let strašně zestárla. Její obličej je plný vrásek, jako by jí bylo nejméně dvakrát tolik. Je mi jí strašně líto. Všechny moje problémy jsou najednou tak malicherné.

Naděje... Kde je? Jakou má naději moje kamarádka? Ráda bych věřila, že nějakou naději má, ale nedokážu to. Jděte všichni do háje s tím hloupým klišé o naději, která umírá poslední!