Náročné soužití s pubertální Bárou na sebe nabalilo i problémy s mojí mámou. Začínám doma zakopávat o kostlivce, o jejichž existenci jsem dosud měla jen mlhavou povědomost. Otvírají se mi rány, o nichž jsem si dávno myslela, že je čas zhojil. S odstupem času se mi začíná spousta událostí a zážitků spojovat dohromady. Všechno se to dostává do nových souvislostí a já mám pocit, že se mi hroutí svět.
Zrovna nedávno jeden můj přítel (povoláním psycholog) přirovnal náš život k věži z kostek. Celý život stavíme jednu kostičku na druhou a snažíme se je dávat co nejpřesněji, aby ta věž měla stabilitu a mohla být co nejvyšší. Ale jednou to celé stejně spadne, kostičky se rozlétnou po pokoji a my musíme stavět znovu... Jsem v okamžiku, kdy mi ta věž spadla. Jenže asi jsem měla otevřené okno a pár kostiček vzal sebou projíždějící náklaďák a další se zdeformovaly pod jeho koly. Z čeho mám teď stavět?
S těmito myšlenkami jsem se svěřila příteli. Je to zřejmě dobrý psycholog. Na nic se neptal. Nevyzvídal, co se v mém životě stalo tak zásadního, že mám tyto pocity. Jen svou teorii rozvinul. Prý to asi byla pořádná pecka. Když ta věž spadla, zřejmě zvířila i prach. Mám prý chvíli tiše počkat, až se prach usadí a uvidím, že mi ještě pár kostiček zůstalo.
Zdá se, že měl pravdu. Po nějaké době jsem zase nabrala klid a dívám se na všechno s odstupem. Možná už jsem našla i pár kostiček a skládám si novou věž. Opatrně, bojím se, aby znovu nespadla. Potlučené a oprýskané kostičky zatím nechávám ležet vedle. Občas se mi sice dostanou do rukou, občas se pokusím některou zabudovat do věže, ale nakonec je zase odložím a poohlédnu se po nějaké zachovalejší. Nevím, kdy budu mít sílu ty rozbité kostičky opravit a jestli to vůbec někdy dokážu.
Bohužel mám pocit, že mojí věži chybí základy. To jsou ty kostičky, co vzal a zničil náklaďák - moje "šťastné" dětství. Dokážu postavit věž i bez nich? Jakou potom bude mít moje nová věž stabilitu?