Před lety: Poporodní péče

Jak se rodilo v roce 1991 jste si mohli přečíst nedávno. Ráda bych na tento článek navázala a popsala svoji zkušenost s péčí na oddělení šestinedělí v Brně - Bohunicích v roce 1991.

Po porodu jsem tedy pohledem vyprovázela svou holčičku, zatímco mě odváželi v kolečkovém křesle opačným směrem na poporodní. Uložili mě do postele a nechali mě vyspat. Už tam jedna paní ležela. Jestli nás v noci kontrolovali, nemám tušení, protože jsem opravdu spala. Minimálně 1x však tam byli, protože přivezli další rodičku.

Ráno nás vzbudili a v doprovodu sestry nás všechny 3 odvedli na šestinedělí. Pokoje na šestinedělí byly pro 3 maminky. Prozatím jsem byla na pokoji sama. Brzy se podávala snídaně v malé jídelně na konci chodby. Po snídani se mě sestra přišla zeptat, zda chci svoje miminko na pokoj a na moji kladnou odpověď řekla: "Tak vám ho za chvilku přivezeme." Ta "chvilka" trvala asi 4 hodiny, během které se mi hlavou honily další černé myšlenky, co že s mým dítětem je, že mi ho nepřivezli, tak jak řekli. Dokonce jsem se zeptala naproti na sesterně, ale tam mě odbyli, že jsou ženský sestry, děti nejsou jejich starost, a že mám čekat.

Miminko mi dovezli těsně před obědem. V krátkosti mi vysvětlili, jak mám vážit a zapisovat přírůstky, jak kojit a dali mi lahvičku s glukózou pro případ, že bych ještě neměla mléko. Taky mi dali misku na odstříkávání, ovšem už bez vysvětlení, jak se to dělá.

Tak jsem poprvé nakojila svou holčičku. Téměř 12 hodin po tom, co se narodila. Uložila ji do postýlky a šla na oběd. Mezitím tam musela zůstat bez dozoru, naštěstí spala. Když se odpoledne probudila, znovu jsem ji nakojila. Byla přisátá neskutečně dlouho a vypila skoro 100  ml (přesně už si to nepamatuju). Po takové "koňské" dávce mateřského mlíčka usnula a nebyla 24 hodin k probuzení. Nepomohlo přebalování, omytí obličejíčku vlažnou vodou, nic. Pokud se probudila a já ji přiložila k prsu, 2x popotáhla a znovu usnula jak pařez.

Odpoledne přišel na návštěvu manžel. Návštěvu? Viděli jste někdy jak probíhají návštěvy v americkým kriminále? Ano, myslím tu velkou místnost rozdělenou sklem, kde na jedné straně sedí vězni, na druhé hosté a hovoří spolu přes telefon. Tak přesně tak to bylo i v Bohunicích. Nikoho nezajímalo, že mnohé z nás nemohou dost dobře sedět kvůli nástřihu. Nikoho nezajímalo, že naše děti zůstaly po dobu návštěvy samy na pokojích. Není se co divit, že každá z nás zkrátila návštěvu na minimum. Zeptala jsem se sestry, jestli smím vzít s sebou miminko a ukázat ho manželovi. Bylo mi to dost přísným tónem zakázáno.

Druhý den ráno po snídani nám miminka sebrali a odvezli na vizitu na novorozenecký. Mezitím jsem dostala první spolubydlící, byla vizita a v 10 hod. nám z rozhlasu pustili "cvičení po porodu" Aspoň jsme se nějak zabavily. Z vizity se mimča vrátily zase až před polednem. Dostala jsem první sprdunk, že jsem dítě překrmila! Po mém pokusu o obranu, že jsem myslela, že dítě samo přestane pít až bude mít dost, mi bylo dodatečně vysvětleno, že nesmím kojit dýl jak pár minut a víc než 20 ml.

Obě (i s mou spolubydlící) jsme se začaly starat o své děti. V době, kdy přivezli oběd jsme zrovna kojily. Dostaly jsme další sprdunk: "Když je jídlo, tak se nekojí! Miminka to MUSĺ tu chvílu vydržet."

Znovu návštěvy. Tentokrát jsem vzala malou a nenápadně se vyplížila z pokoje. Nebyla jsem jediná, už včera jsem si všimla pár maminek, které také šly ukázat miminka hrdým otcům. Manžel byl nadšen. Ovšem zrovna náš pokoj byl naproti sesterně a mě se nepodařilo nenápadně vrátit. Z nadávek jsem si už nic nedělala. Asi jsem si za tu dobu zvykla. Byla jsem ráda, že jsem mohla manželovi umožnit, aby svou dceru viděl, vždyť v jiných porodnicích už dávno bylo běžné ukazovat tatínkům miminka přes sklo.

Blížil se večer. Zeptala jsem se sestry, kdy chodí koupat miminka. Bylo mi sděleno, že si je máme koupat samy. Když jsem upozornila, že jsem prvorodička a nemám tušení, jak se miminko má koupat, tak mi neochotně poslali dětskou sestru, aby mi to předvedla. Už ve dveřích hudrovala: "Chtěli jste mimina na pokoj, tak se sakra starejte samy!" Pak následovalo brblání, že ji ještě nemám vysvlečenou a připravenou. Když jsem tedy holčičku svlékla, vzala ji sestra bříškem na ruku, strčila pod vodovod a pustila vodu. Ani nezkusila, jestli není moc horká nebo studená. Po pár vteřinách vodu zavřela a holčičku položila zpátky na přebalovací pult. "Oblíct si ji snad zvládnete sama!" zahučela a vypadla. Malá řvala, jako když ji na nože berou a já měla co dělat, abych neřvala taky. Tohle bylo fakt už moc!

Další dny probíhaly se stejným scénářem jen s tím rozdílem, že byl víkend. Věčně nasrané sestry byly běžným standardem. Opravdu jsem si nevšimla, jestli tam byla nějaká příjemná, pokud ano, tak jsme se nepotkaly. Jak už jsem psala, byl víkend. To znamenalo, že nemocniční prádelna byla mimo provoz. Byly jsme "požádány", abychom šetřily plínkami, oblečením a vůbec vším. V sobotu ráno se obsadilo i poslední lůžko na našem pokoji. Byla to mladá 16-tiletá maminka. Byla tak nešikovná, nebo spíš nejistá, že byla několikrát za den nucená mimčo celé převléknout včetně zavinovačky, protože se z plínek vykopalo a všechno promočilo. K večeru už mi jí bylo fakt líto, protože pokaždé, když si šla na novorozenecký pro nový hadříky vracela se s pláčem. Tak jsem šla požádat o nový hadříky místo ní a párkrát jí pomohla s přebalováním. Další den už to zvládala sama a bylo po problému.

Naštěstí se nám to už krátilo. V pondělí nás propustili domů. Jaká úleva! Skutečně jsem do té doby ani nikdy potom nezažila nic tak stresujícího a ponižujícího, jako porod a následný pobyt v Bohunické porodnici v roce 199x.