Malý workoholik

Nějak si nejsem jistá, jestli náš Honzík zná a chápe výraz slova "hrát si". Už několik dní se snažím si vzpomenout, kdy naposledy jsem toto slůvko použila v souvislosti s Honzíkovou činností. Náš Honzík si totiž nehraje. On pracuje! A když si náhodou přeci jen někdy hraje, tak zase na práci. Jak tedy vypadá Honzíkův normální "pracovní" den?

Začíná hned po probuzení a vykonání potřeby na nočník. Hrdě jde se mnou jej vylít a ještě hrději si ho pak nese sám zpět na místo. Po převléknutí z pyžamka pokračujeme přípravou snídaně. Přistrčí si k lince židli, vezme příborák a pokouší se upižlat kousek másla, který potom otírá o chleba.

Po snídani (sotva mě nechá dojíst) se vrhá k myčce. Tak-tak, že stačím vytáhnout košík s noži. Talíře, hrnky a skleničky mi důležitě podává. Všechno ostatní zvládne uklidit sám.

Následuje praní: Vyhazuju z koše na podlahu prádlo, které chci vyprat. Honzík je vzápětí odnáší do pračky. Asistuje při sypání prášku a lití aviváže a následně musí zmáčknout alespoň jeden knoflík - nechávám mu start. Samozřejmě se později účastní i věšení. Podává mi kolíčky tak rychle, že je nestačím spotřebovávat.

Naše dopolední procházka vede do zahrady. Každý si neseme jednu misku, abychom mohli sklidit úrodu. Ani tam Honzík nezahálí. S nadšením trhá všechno, co mu přijde pod ruku a je mu úplně lhostejné, jestli už je to zralé či nikoliv. Honzík tedy sklidí všechno úplně sám a mým úkolem je ukazovat mu co přesně může utrhnout a co zatím ne.

Společně odnášíme výpěstky do kuchyně, kde se pustíme do přípravy oběda a zpracovávání přineseného ovoce a zeleniny. Všechny činnosti kolem vaření jsou pro Honzíka nesmírně zajímavé a je takřka nemožné ho odvrátit od pomoci. Problém je, že já jeho nadšení nesdílím. Většina úkonů se mi zdá pro batole poněkud nevhodná, spíš i nebezpečná. Přesto, pokud je byť malá možnost, aby se účastnil této zábavy, tak mu ji dopřeju. Za radostného výskání vhazuje do robota kousky ovoce, či zeleniny a sleduje, jak se mixují nebo pasírují. Podobnou radost má, když mu dovolím něco (studeného) zamíchat. Poslední dobou mu ke štěstí stačí kousek brambory nebo mrkve a příborák. Pižlá a pižlá dokud není ten kousek na cimpr-campr a já mám konečně trošku klidu na opravdové vaření.

Po obědě naskládám nádobí do myčky, ovšem zavřít přihrádku s tabletou je opět Honzíkova práce, stejně jako potom zapnout myčku. Ještě že zatím neumí sám zavřít dvířka, to by se asi myčka vůbec nezastavila.

Ale to není všechno. On rád pomáhá i tatínkovi. Je schopný mu nanosit celou fůru dřeva do kůlny, kde si to tatínek jen přebírá a rovná. Nebo s ním vozí v kolečkách cokoliv je potřeba, má na to svoje vlastní kolečka a dostal k nim i soupravu opravdového zahradního nářadí - rýček, motyčku a hrábě.

Někdy si s manželem z legrace říkáme, že musíme vypadat jak vykořisťovatelé dětí. Ale zkuste Honzíkovi některou práci odepřít! Tak lítostivě snad nepláče ani když si ublíží. Bylo by krásné, kdyby mu to nadšení vydrželo, ale raději s tím moc nepočítáme.