Zkouška nervů

Honzík spává skoro ukázkově. Náš uspávací rituál sestává z obléknutí pyžamka, uložení do postýlky, vypití flašky sunaru a spokojeného usnutí za mé přítomnosti vedle v posteli. Celé to zabere cca 20 minut a Honzík tvrdě spí. Ve výjimečných případech tento rituál doplňuju odzpíváním 1-2 písniček, nebo krátkou pohádkou. Ovšem dnešní večer byl pro mě opravdovou zkouškou nervů.

Před pár dny ztratila Bára klíče od domu. Než jí necháme udělat nové tak vždycky zaklepe na okno a my jí jdeme otevřít. Dnes si k příchodu domů vybrala právě dobu, kdy Honzík v postýlce popíjel svoji večerní dávku mlíčka. Otevřela jsem jí tedy a zase si šla lehnout k Honzíkovi. Protože ještě stále neměl dopité mléko, moje krátká nepřítomnost mu nevadila.

Za pár minut Bára nakoukla do pokoje a požádala mě o peníze na autobus, aby mohla jet k babičce. Začínala jsem uvnitř pěnit, ale stále jsem se snažila působit navenek klidně. Vstala jsem, našla patřičný obnos a položila jí jej v kuchyni na stůl. Vedle jsem položila svoje klíče, aby je při odchodu hodila do schránky na dopisy. Vrátila jsem se zpět k Honzíkovi, který mezitím stál v postýlce a dožadoval se mamky. Znovu jsem ho uložila, lehla si vedle a začala zpívat písničku. Měl by za chvíli usnout.

Ale nebylo mi přáno. Za několik dalších minut slyším zaklapnout dveře. Bára šla na autobus. A po dalších pár minutách klepání na okno. Chvíli se tvářím, že tam nejsme, ale člověk za oknem je neodbytný a stále ťuká. Otráveně vstanu a jdu se podívat, kdo nás v tuhle hodinu ruší. Bára! Zapomněla si mobil. Nechci rozrušit Honzíka a tak jdu do jejího pokoje a bez výčitek jí podávám mobil. Honzík stejně už zase stojí v postýlce a volá: "Mama! Mama!" Znovu ho ukládám, lehám si a zpívám písničku. Honzík výská a občas vstane. Udělám mu tedy ještě trošku mlíčka, to ho uklidní a vypadá, že už konečně brzy usne.

Neusne! V tom okamžiku opět někdo klepe na okno. "Kašlu na to!" Bára je pryč, manžel má klíče. Jenže... "Mamíííí! Mě to ujelo!" ozve se za oknem Bára. Honzík už zase stojí v postýlce. Ukládám Honzíka a jdu Báře otevřít - klíče mám ve schránce a ještě jsem si je nestačila vyndat. Ovládat se je pro mě čím dál těžší, ale pokud to nezvládnu, tak Honzík hned tak neusne a navíc se bude v noci budit. Honzík si odmítá lehnout. Beru ho k sobě do postele a mazlíme se. Po chvíli zase klidně leží.

Do pokoje opatrně nakoukne Bára. Honzík, přestože je opravdu unavený, zavýská nad novým rozptýlením. Bára si sehnala odvoz na vlak a chce abych ji pustila z domu. Tentokrát nemusím vstávat, jen jí řeknu, kde jsem položila klíče a připomenu, aby je zase hodila do schránky.

Honzík zívá, matle si očička a je protivný. Snažím se ho ukonejšit a konečně uspat. Skoro se podařilo.

Asi tomu nebudete věřit, ale zase nás vyrušilo klepání na okno. Teď už jsem vážně naštvaná: "Co si ta holka, sakra, myslí?!" Venku je ale manžel. Šel na jedno a přinesl mi nakládaný hermelín. Nechápe, proč jsem na něj naštvaná, když on mi nese dárek. Nemůžu se zlobit, nevěděl, co se tu dělo celou dobu "Uspávám Honzíka." Řeknu jen. Trošku ho to překvapí, protože už víc jak před hodinou viděl, že ho dávám spát, ale okamžitě nasadí lítostivý výraz a omlouvá se. Pivko ještě neměl, teprve se mu točí. Je nerozhodný, neví jestli může jít posedět s kamarády, nebo jestli ho potřebuju doma. Velkoryse ho pošlu do hospody - taky se přece potřebuje občas odreagovat.

Honzík skáče po posteli a volá "Tata! Tata!" Ale je fakt unavený, takže nedá moc práce ho zpacifikovat. Jenže už je to dlouho, a tak se zase pro změnu dožaduje na nočník. Pak má ještě žízeň a nakonec si poroučí další mléko. Než ho nachystám, vyleze si sám do postýlky, lehne si a přikryje se peřinkou. Strčím mu flašku a lehám si vedle. Po pár hltech mu láhev vypadne z rukou a Hozník spí. Konečně! Počkám ještě pár minut, vezmu mu láhev a nachystám se také do postele. Je deset hodin. Jsem unavená, dneska už si žádné osobní volno neužiju.