Do špitálu na pozorování

Před asi půl rokem se našemu Honzíkovi stala nehoda. Učil se chodit, ztratil balanc a upadl. A rovnou na hlavičku. Byla to rána, že bych byla přísahala, že mi zacinkaly skleničky v sekretáři. Plakal a potom do deseti minut usnul, přestože ještě nebyl jeho čas na spaní. Jistě chápete, že jsem dostala strach a tak jsme jeli na pohotovost. Pro jistotu. Nikdy bych si neodpustila, že jsem něco podcenila, či dokonce zanedbala!

Na pohotovosti byl velmi milý doktor. I když se domníval, že nejspíše o nic nepůjde, chápal naše obavy a pro jistotu nás poslal na rentgen. Rentgen byl naštěstí v pořádku. Lékař však mínil, že bude lepší v takovém případě přijmout Honzíka do špitálu "na pozorování". Přece jenom to byla pořádná šlupka a jak říkal, některé potíže se můžou objevit později. Byla jsem vystrašená a tak jsem raději souhlasila.

I na příjmu na nás byli moc hodní a milí. Sepsali všechny papíry a sestřička nás potom odvedla na pokoj. Honzíkovi ještě připnula na nožičku tlakoměr, který mu v pravidelných intervalech měřil tlak a pak už nás nechali o samotě spát.

Ráno si tlakoměr odnesli a mě vysvětlili, jak mám zapisovat teplotu, stolici atd do papírů. A ještě Honzíkovi oblékli plenku se sáčkem na odběr moči. To bylo vše. Doktora, nebo spíš doktorku jsem viděla až při vizitě. Byla taky milá. Na všechny mé otázky trpělivě odpovídala. Dostala jsem instrukce, abych v případě, že se mi Honzíkovo chování bude zdát neobvyklé, to okamžitě nahlásila na sesterně. Jinak prý můžu být v klidu. Malé děti jsou prý neuvěřitelně "gumové".

Ve špitále "na pozorování" jsme strávili celkem tři dny. Všichni se k nám chovali jak k nóbl hotelovým hostům. Nemůžu si stěžovat. Proč tedy píšu tenhle článek? Jediným důvodem je to, že mi celá ta hospitalizace připadala úplně zbytečná. Sestru jsme viděli jen ráno, když si přišla opsat moje záznamy z karty, a potom když nám přinesla jídlo. Doktorku jen při vizitě. Celé to tzv. pozorování jsem tedy prováděla sama. Kromě každodenního měření tlaku nikdo nic nepozoroval.

Teprve třetí den Honzíka poslali znovu na rentgen a potom se na něj přišla podívat neuroložka. Zkonstatovala, že je vše v pořádku a tedy můžeme domů.

Mě jen napadá: Takhle pozorovat jsem mohla i v klidu doma a nezatěžovat dítě cizím prostředím. A kontrolní rentgen a neurologické vyšetření se mohlo ten třetí den udělat ambulantně. V případě, že by se něco skutečně dělo, mohli bychom se do špitálu vrátit, případně si zavolat rychlou...