Strach nás provází celý život

Ale máma tě uchopí do náruče a přitiskne na svou hruď. Slyšíš známý zvuk, tlukot jejího srdce. Jeho pravidelný rytmus tě uklidňuje a strach mizí pomalu pryč.

Už jsi větší. Máš svůj vlastní pokojíček. Najednou se vzbudíš uprostřed noci, všude je tma a tma. Rozpláčeš se strachem. Co když se v té tmě skrývají bubáci. Máma tě uslyší a přiběhne. Vezme tě do náruče a šeptá: "Bubáci nejsou." Nevěříš. Máma to ví. "Neboj se, jsem tu s tebou a všechny bubáky zaženu." Máma je tu, jsi v bezpečí a znovu usínáš.

Na zádech zbrusu novou aktovku, držíš mámu za ruku a snažíš se tvářit statečně. Přesto se tvá dušička chvěje strachem. Ta veliká budova školy je tak cizí a maminky tam nesmějí. Ale jsi už velká holka a máma je na tebe tak pyšná. S obavami vstoupíš s dalšími dětmi dovnitř. Paní učitelka je milá a vlídná, příjemně tě překvapí. Už se vůbec nebojíš. Tentokrát jsi svůj strach zvládla sama, už jsi vážně velká.

Ve škole už jsi dávno jako doma. Ale přece se něco změnilo. Ještě včera sis toho kluka ve třetí lavici nevšimla dnes z něj nemůžeš spustit oči. Tolik si přeješ aby se na tebe usmál. Jsi zmatená a nevíš, co dělat. Chceš ho oslovit, ale neuděláš to. Máš strach, že se ztrapníš, že se ti ostatní vysmějí, nebo jen z toho, že tě odmítne. Strach a tréma tě ochromí a tak jste spolu jen ve tvých představách a on se nikdy nedozví, že jednu chvíli pro tebe něco znamenal.

Čím jsi starší učíš se překonávat strach i trému. Ale dnes tě čeká tvá zatím největší zkouška - maturita. Učila ses, ale přesto tě ovládá nejistota, tréma, strach.... Máš pocit, že na tomto jediném dni závisí celý tvůj příští život.

Den za dnem plyne a ty překonáváš svůj strach z nových zkoušek, nových situací, nových míst... Dnes sis na sebe oblékla nádherné bílé šaty a tvůj pohádkový princ tě čeká tam vpředu u oltáře. Váhavě kráčíš zavěšená do svého otce a srdíčko ti buší. Kromě trémy, abys náhodou nezakopla a neupadla se trápíš nejistotou. Děláš dobře? Ještě je čas se otočit a utéct. Netušíš který strach je větší - zda ten z ostudy když si to najednou rozmyslíš nebo ten z příštího života po boku toho muže tam vepředu. Usmíváš se a tvé ANO je sotva slyšitelné.

Dnešní den je snad nejšťastnější v tvém životě. Právě jsi dala život svému dítěti. Pláče možná strachem z nového a neznámého prostředí. Ale i ty máš strach. S obavou, že bys mu mohla ublížit, ho nemotorně tiskneš na hruď a dítě se jako zázrakem uklidňuje. Ne však ty. Zatím ještě netušíš, že od nynějška bude strach o toto dítě tvým neustálým společníkem.

Roky plynou a ty už se nebojíš téměř ničeho. Přesto je strach tvým stálým společníkem. Bojíš se o své dítě. Máš strach když v noci zapláče. Máš strach, když upadne a zraní se. Máš strach, když se blíží nějaký předěl v jeho životě. Najednou jdeš ruku v ruce se svým dítětem. Na zádech má aktovku a v očích se mu zračí strach z neznámého. I ty máš strach, právě proto, že víš, co ho čeká. Jak to všechno zvládne? A připravila jsem ho dobře? Hučí ti v hlavě, ale na venek se usmíváš a dáváš najevo, jak jsi na své dítě pyšná, stejně jako kdysi tvoje matka.

Říká se, že před smrtí člověka strach opustí. Najednou prý přijde jakési smíření. Je to pravda? Na tohle zatím neumím odpovědět. Já mám pocit, že narození a smrt jsou si velmi podobné. Když se narodíš, tak vlastně přecházíš ze známého světa do nového neznámého. Smrt je v tom dost podobná. Opouštíš známý svět a nevíš co tě čeká, kam jdeš. Je nějaký svět po smrti? Není smrt jen dalším narozením se do jiného světa?